I Love You Poor 2 [cz] •JEON JUNGKOOK• ✅

4. Jsem přítěž.

Po příchodu domů na mně čekalo velice příjemné překvapení. Kluci dorazili a byli tady všichni. Namjoon, Jimin, Jin, Hobi, Yoongi a Taehyung. No a samozřejmě můj Kookie.

Vždycky je pro mně zvláštní je vidět, bavit se s nimi a vůbec teď. Mají mě rádi, baví se se mnou a podporují mně, obzvlášť v téhle těžké době. Taky nám hodně pomáhají s přípravami na svatbu. No teda, prozatím se spíš jenom hádají, kdo nám půjde za svědka. Já sourozence nemám, takže si musím mezi nimi vybrat. Jungkookovi jde za svědka samozřejmě bratr Junghyun.

Ale vůbec, je to teď zvláštní, po tom všem co jsem si s nimi zažila za hrůzu. A přitom to není zase tak dávno...

Haha, ještě si ztěžuj, Liv.

,,Ahoj, princezno!" zvolal s nadšením Taehyung , sotva jsem za sebou zavřela dveře. Rozběhl se ke mně a velice opatrně mně pak podebral pod rameny a nadzvedl. Omotala sem ruce okolo jeho krku a nohy okolo pasu, abych nespadla, protože se začal otáčet dokola, jako šílenec.

,,Hele, co to děláš, ty pablbe! Snoubenec se snad se svou nastávající víta jako první!" ozval se vzápětí nakrknutě Jungkook, na což se kluci začali smát. Přišel k nám a Tae mě konečně pustil. Jungkook mu rukou ukázal jasné gesto odprejskni a u toho se tvářil jakoby snad Taehyung provedl zločin všech zločinů.

,,No, no, no, já nemůžu za to, že si Olivie vybrala toho pomalejšího," ohradil se se zvednutýma rukama nad hlavou a mrkl na mně.
Blbec. Ale roztomilý blbec.

,,Za to si vybrala toho s větší ránou!"Jungkook na něj hraně napřáhl pěst a to už raději Hyung s chichotem odběhl zpátky ke klukům. No, udělal dobře, mohl ji klidně dostat.

S úsměvem jsem mu padla do obětí a hlavu jsem si položila do ohbí jeho krku. Dal mi lehkou pusu do vlasů, pak na čelo a na líčko. Pořád při tom byl tak opatrný, což je vlastně v jednom kuse ... Už nevím jak vyčíslit, jak moc ho za to obdivuji. A miluji. Pomalu jsem zvedla hlavu a koukla do těch laskavých kukadel plné lásky. Mé srdce zelo radostí, konečky prstů na rukou se mi chvěli a v břiše sem cítila šimrání. Stále, jako poprvé, jakoby jsme teprve randili. No, ono se to tak vlastně dá i brát, akorát , že jsme přeskočili od randění rovnou ke svatbě.

,,Ahoj, lásko. Tak, copak ti řekl doktor?" špitl tázavě. V ten moment jsem věděla, že bych mu měla podat stručnou pravdu. Měla bych mu říct o těch prášcích, nebo vlastně lécích ... Ale vím, že by měl mnohem větší starost, než jakou už má teď. Přece to není zase tak podstatná věc. Párkrát si vezmu onen lék, vyspím se a určitě to bude lepší.

,,No, vyslechl si mě, jako vždy," usmála jsem se a chytla lem jeho košile. Nakrčil jedno obočí a položil mi ruce na boky.

,,A co ty tvé noční můry? Říkala jsi mu o tom, že ano? Co ti na to řekl?" chrlil na mně otázku za otázkou. Bylo na něm vidět tolik obav ... A to už měl být jasný podmět k tomu mu to říct ... Nebo neříct. Toho  jsem se právě bála. Nejsou to sice žádné drogy, jak řekl ten doktor, ale i tak. Nevím, v čem mám ten špatný pocit. Nemělo by ho to nějak vyvést z míry.

Neříkej to Olivie. Kašli na to, jenom to zkomplikuješ!

,,No ... Nic," mávla jsem rukou a odtáhla jsem se od něj. Fakt jsem si myslela, že to nebude dále rozvádět, ale tím bych šla sama proti sobě. Na to ho znám moc dobře a navíc, není blbej, narozdíl ode mně.

,,Nic?" zamračil se. Neodpovídala jsem mu, jen jsem pokrčila rameny. ,,Vždyť není normální, aby se ti po tak dlouhé době vracely sny," pronesl nechápavě s lehkým úsměvem. No, mně už se to přestávalo líbit, i ta náhlá pozornost kluků, protože jsme se bavili moc nahlas.

,,Bude to prostě ještě hodně dlouho trvat, bohužel," pohodím rukama a chci odejít do kuchyně pro sklenici vody.

,,To ti řekl? To přece nemůže myslet váně," řekl už mírně vzpruženě. Chytl mě za ruku a já se musela otočit. Z krásného pocitu vznikl strach a sevřený žaludek. Tak už jsem to asi zkomplikovala.
,,Liv, ten chlap ti má pomoct, ne ti pořád dokola říkat jedno a to samý. To ti fakt nepomůže,"

,,Byl bys radši, kdyby do mně nacpal nějaký oblbováky?!" vyštěkla jsem nechtíc, což už zapříčinilo napjatost. Na Jungkookovi šlo rázem vidět něco jako podezíravost a podráždění. Tak teď už mu o těch prášcích nemůžu říct tím tuplem.

,,Pokud by to znamenalo, že by ses konečně vyspala? Proč ne?" rozhodil rukama. ,,Vždyť ty už jsi úplně vyčerpaná Liv ... A já už pomalu taky!" dodal po malé odmlce a vzápětí semkl oči. Ví, že takové věci nemá říkat, abych se necítila hůř. Ráda bych i věřila tomu, že mu to teď pouze ujelo, ale v ten moment to tak vážně neznělo. Znělo to, jako výtka. Hleděla jsem na něj s otevřenou pusou, nikdo nic neříkal, nikdo snad ani nedýchal. Nebylo slyšet snad nic, jen ta napjatost mezi námi by se teď dala krájet.

,,Páni..." vydechnu a vysmeknu svou ruku z jeho pevného sevření, až to zabolelo. ,,Takže jsem pro tebe jenom přítěž, že jo!" odstoupila jsem dál a složila si ruce na prsou. ,,Myslíš, že to nevím?! Myslíš, že je to pro mně lehký?!" vykřikla jsem a pak nastalo opět ticho. Tak strašně mě mrzelo, jak se na mně díval. Tohle jsem zavinila jenom já, jsem úplně k ničemu. Vyčerpávám Jungkooka, i ostatní a vyvolávám zbytečný nátlak.

Jsem přítěž.

,,O-Omlouvám se," otočila jsem se na kluky a odběhla do ložnice, kde jsem se zamkla.

*To be continued*

Slíbila jsem další díl, tak tady je! :* do konce týdne se pokusím "splácat" pokračování ❤️
Luv ya :*