I Love You Poor 2 [cz] •JEON JUNGKOOK• ✅

7. Výčitky - část druhá

Pohled vypravěče:

Bylo pozdě nad ránem, venku bylo šero a deštivo. Dívka, do teď spící v posteli, se pomalu probouzela. Dezorientovaně se dívala před sebe, pak vedle sebe na druhou stranu postele. Když zjistila, že tam nikdo není, zmocnil se jí strach. Nedokázala si vybavit, co se včera stalo. Hlavou jí probíhaly rozmazané obrazy, ze kterých nedokázala nic vydedukovat.

Pomalu se postavila z postele a malými kroky se rozešla na druhou stranu ložnice ke dveřím. Zastavila se v momentě, kdy uslyšela zvuky vedoucí z koupelny. Otočila se s chvíli jen poslouchala. Svítilo se tam a znělo to jako pláč.

Olivie's pov:
Nevěděla jsem, kde Jungkook je, neuměla jsem si ani vybavit, kde jsem s ním byla naposledy. V hlavě jsem měla jenom samé rozmazané obrazce, které ne a ne se vystříbřit. Byla jsem, jako pytlem praštěná po hlavě.

Procházela jsem kolem koupelny a viděla, že se v ní ještě svítí. K tomu taky jakýsi zvuk. Nevěděla jsem k čemu to přirovnat, tím, jak jsem byla rozespalá. Když jsem se však blížila a uchopila kliku, poznala jsem to, tichý pláč. Ucítila jsem hrozně nepříjemný pocit v celém těle, zamrazilo mě. Pomalu jsem otevřela dveře a nakoukla. To co jsem viděla, mi nahnalo husí kůži. Zůstala jsem stát a koukala, byla jsem jako socha. A než mi došlo, co se děje, Jungkook sedící na zemi zjistil, že už tady není sám. Zvedl hlavu a podíval se na mně opuchlýma zarudlýma očima. Na podlaze byly střepy, jeho pravá ruka byla celá od krve a pod jeho levým okem byl modro-fialový monokl.

Vše se mi v ten moment vybavilo.

,,Jungkooku?" pípla jsem a pomalu šla až k němu. Mlčel a dál tiše povzlykával. Klekla jsem si před něj, vůbec jsem nevěděla co mám říct, nebo co udělat. Bylo mi jasné jen to, že jsem měla zase halucinace, následně záchvat ... A při pohledu na Jungkooka mi bylo více než jasné, že to odskákal. Ublížila jsem mu. Ublížila jsem člověku, kterého miluju.

Pomalu jsem zvedla ruce a položila je na jeho, přičemž zasyčel bolestí, když jsem se dotkla pořezané dlaně.

,,P-Prosím tě ... Řekni- řekni aspoň něco," vyhrkala jsem s očima plných slz a z hrdla už se mi dral jeden vzlyk za druhým. ,,Prosím," zopkovala jsem, ale Jungkook jako by byl v jiném světě. Koukal na mně zkrz, jako bych tady ani nebyla, z očí mu tekly slzy a jediné co pak udělal bylo, že se na mně usmál. Měl tak prázdný výraz, až mi z toho bylo tak zvláštně, neskutečně jsem se o něj začala bát.

Rozplakala jsem se a prostě ho obejmula. Bylo mi hrozně, ze sebe a z toho, že ho vidím v takovém stavu.

Kam tohle všechno povede? Kam? Budeme vůbec někdy schopni normálně žít? Nebo už budem navždy žít ve strachu a obávach? Budeme se bát sami sebe, až se nakonec opustíme navzájem?

To be continued