𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

4.

Za celou dobu co tu jsem vězněná, jsem nedostala nic k jídlu. Sice nedokážu s přesností odhadnout, jak dlouho tu už jsem, ale jedno vím jistě, takový hlad, jaký mám teď, jsem ještě nikdy neměla.

Sotva se držím na nohou a vůbec netuším, zda budu schopná běžet, ale s vidinou toho, že se odtud dostanu, bych byla schopná udělat cokoliv. Netrpělivě vyčkávám, až zaslechnu kroky blížící se ke dveřím, za nimiž se schovávám. Srdce mi buší o sto šest, dlaně se mi potí a v hlavě se mi toho honí tolik, že nedokážu na nic myslet.

Když se ozve onen zvuk, mé rychle bušící srdce se náhle zastaví. Mé myšlenky, které mi chaoticky prolétávají hlavou jedna přes druhou, zmizí. Snažím se popadnout dech. Jakmile se otevřou dveře a místností proletí malý proužek světla, ozve se hlas.

,,Dneska je den D, doufám že..." Zarazí se. Nejspíš si všiml, že nejsem na svém obvyklém místě v rohu místností, kde se válí stará matrace.

To je moje příležitost, dokud nevyprchá moment překvapení. Vší silou vrazím do dveří, které z druhé strany udeří toho parchanta natolik, že zakolísá a spadne na zem. Já vyběhnu ze svého úkrytu a snažím se co nejrychleji proklouznout kolem něj a prosvištět dveřmi pryč. Můj plán se však zhroutí v moment kdy se tak stane. Přede mnou se totiž tyčí chodba plná schodů, které nejsem schopná vyběhnout. Jsem slabší, než jsem si myslela. Pohledem plným mizející naděje se podívám na vrcholek schodů. Dveře, jak jinak než zamčené.

Z toho pohledu mě vytrhne on, nejspíš už se vyhrabal ze země a došlo mu, oč se snažím. Chňapl mě za ruku a strh z těch několika málo schodů, které jsem dokázala vyběhnout, zpátky do sklepa. Teď už jsem v sobě nenašla další sílu na to, abych se udržela na nohou. Plácla jsem sebou na tvrdou zem jako padající hruška.

,,Právě sis vysloužila další čtyři dny tady dole." Odsekl nenávistně nad mým bezvládným tělem a s hlasitým prásknutím dveří odešel. Nejspíš jsem si při tom pádu poranila hlavu. Cítila jsem, jak mi skrz vlasy protékají teplé potůčky krve. Chtěla jsem se doplazit zpátky na matraci, ale jakmile jsem se pohnula, v hlavě se mi roztříštilo, jako kdyby mě do ní bodalo tisíce nožů. Bolestí mi ochabnulo celé tělo. V ten moment jsem zcela propadla panice. Dýchala jsem tak zprudka a zároveň se dusila. Celé mé tělo se roztřáslo a z očí se mi linuly slzy. Chtělo se mi křičet, ale ztratila jsem hlas. Měla jsem pocit jakoby se semnou točila celá místnost a v dalším okamžiku nic, ztratila jsem vědomí.

Z mého dlouhého a sladkého spánku mě probral jakýsi zvuk. Byly to hlasy dvou hádajících se mužů, jeden z nich byl on. Jakmile jsem ten hlas poznala, tvrdě jsem se probrala do reality.

Stále jsem se nemohla pohnout, jediné co jsem cítila, byla ostrá bolest hlavy a zápach potu a výkalů. To smrdím já! Uvědomila jsem si. A nad tímto faktem se znova rozbrečela. No co jsem čekala, hold když je někdo bůh ví kolik dní vězněný ve sklepě jen s matrací a děravou dekou, to tu začne páchnout, a to i přes fakt, že jsem na velké kvůli nedobrovolném půstu za celou dobu nebyla... No až do teď, ten sladký spánek nejspíš nebyl až tak sladký.

Hlasy nade mnou jsou náhle hlasitější, jsou přímo za dveřmi, které se vzápětí otevřou. Hádka ustane, a tichem pronikne jediná věta.

,,Už bude líp." Zašeptá cizí, ale jemný a uklidňující hlas. Ten dotyčný mě vezme do náruče, což mojí bolest hlavy ještě zdesetinásobí a to způsobí, že znovu ztratím vědomí.