𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

17.

Ještě před rozedněním, jsem se vrátila k sobě do pokoje a trochu se prospala. Jakmile jsem se probudila, šla jsem si dát sprchu, potom jsem se oblékla a místo svého obvyklého domácího autfitu, který normálně tvoří splývavé tepláky a svetr, jsem si vzala pohodlné džíny a bílé tričko s krátkým rukávem.

Když, jsem přišla do kuchyně, abych se nasnídala, už tam seděla Isabell s Miou a jedly míchaná vajíčka. Z ledničky jsem si vynadala jogurt a posadila jsem se naproti Mie. Pár vteřin jsme tam jen tak seděli a nic neříkaly, což mi přišlo strašně divné, tak jsem to ticho přerušila.

,,Myslím, že se mi chtěl včera na večírku Dom omluvit." prohlásím a se zájmem pozoruji jejich reakci.

,,Tak, to nechápu za co." zabručí Isabell, pak se zvedne a odejde. Mia si na čelo připlácne mokrou utěrku.

,,Nech to bejt. Isabell to bere tak, že Dom dělá, co musí, jelikož se o ni bojí. Víš.. jediný důvod, proč se Issi stala součástí spolku, je, aby měli na Doma páku, mohli mu pod výhružkou toho, že ji ublíží, přikázat cokoliv a on to bez váhání slepě splní." vysvětluje mi Mia. To jsem nečekala, a chvilku si tu informaci zpracovávám v hlavě, dává mi to nový pohled na věc.

,,A proč do spolku vzali tebe, tedy, potom co jsi byla jako já? Přece tím strašně riskovali, když ti vrátili tvojí svobodu, mohla si pak kdykoliv jít a pokusit se je zničit." opatrně vyzvídám, jelikož vím, že je to pro Miu velmi citlivé téma.

,,Holka, žiješ v milné představě. Je jedno na jaké straně spolku seš, jestli jako člen nebo oběť. Cokoliv co řekneš, uděláš nebo kam jdeš, o všem rozhoduje spolek. Tady něco jako svobodu vůbec neexistuje a jakmile se sem jednou dostaneš, už se pryč nedostaneš." pohlédne na mě s vážným výrazem, zvedne se a taky odejde.

Když dojím a vracím se do pokoje, uvidím Sama. Sedí v křesílku vedle spící Mii, která už má utěrku přes celí obličej, a čte si nějakou knihu.

,,Co to čteš?" zvědavě se zeptám a mile se na něj usměju.

,,Jestli ji to tu chceš začít předčítat, tak si běžte nahoru, páč já se zvedat nechystám." bolestně zakňourá Mia. Sam mi úsměv oplatí, popadne mě za ruku a vede nahoru po schodech. Zašijem se u mě v pokoji. Já si sednu na konec postele a Sam na židli čelem ke mně.

,,Umlknul, po sklepení jen, jenž nad sloupy se zdvíhá, dál, dál se hlas rozlíhá, až – jakby hrůzou přimrazen – na konci síně dlouhé usne v temnotě pouhé." začne recitovat ty nádherné a smutné verše. Zavřu oči a pořádně se zaposlouchám do jeho hlasu. Když z ničeho nic přestane číst, zase je otevřu. Pozoruje mě, zahledíme se do očí. Aniž bych chtěla, můj pohled sklouzne na jeho rty, které se náhle přitisknou na ty mé. Sam si mě přetáhne z postele na klín a začne si mě k sobě tisknout. Jednou rukou mi vjede do vlasů a druhou mi pomalu sjíždí po zádech níž a níž. Srdce mi divoce bije. Nevím, jestli to chci, ale moje tělo mi nedovolí přestat. Celá místnost se mi točila do kola a nemohla jsem popadnout dech. Naše polibky byly dychtivé a vášnivé, zároveň, ale i jemné a něžné. V tom se rozletěli dveře do kořán, což mě vylekalo na tolik, že jsem vyskočila na nohy.

,,Volá tvůj otec, prý je to důležitý." Oznamuje Isabell Samovi a podává mu telefon. Sam si ho od ní vezme a odejde na chodbu.

,,Zamilovat se tu je nebezpečný, sebedestruktivní." Podívá se Isabell na mě a pronese to s určitou upřímností.