𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

16.

Když, jsem vyšla ze záchodů, srazila jsem se s jedním klukem. Byl vysoký s blond vlasy a rošťáckým úsměvem. Nevím, co byl zač a raději jsem se tu s nikým nechtěla dát do řeči. Se sklopeným pohledem jsem se omluvila a snažila se proklouznout zpátky za Miou. On mě, ale chytil za ruku a přitáhl k sobě.

,,Tebe ještě neznám, přišla si se Samem Stephensonem, viď?" usměje se na mě.

,,Ano." řeknu a snažím se vymanit z jeho sevření.

,,Jsi fakt kus." vezme mou tvář do rukou a začne si mě prohlížet s hladovým pohledem.

,,Měla bych se už vrátit." pípnu a dál se snažím vyklouznout. Pomalu jsem se začínala bát. Prosím, ať mě nechá být. Modlila jsem se v duchu.

,,Tohle je jen přehlídka, nespletl sis akci." ozve se mi za zády. Obličej toho blonďáka se najednou změní ve vážný, jako by se lekl.

,,Vždyť se jen dívám." Svou nervozitu se snažil zamaskovat falešným úsměvem. Pustil mě a vypařil se jak pára nad hrncem. Když jsem se otočila k mému zachránci, málem mi spadla brada. Dom? To jako vážně? Když jsem ho uviděla, polil mě vztek. Na tváři se mu ještě vybarvovali zbytky monoklů od Sama, ale jinak vypadal zcela uzdraveně.

,,Co je? Šetříš si mě pro sebe?" vyštěkla jsem na něj drze. Ani nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala, prostě jsem se cítila před ním imunní a možná mě někde v hloubi duše uklidňovala myšlenka na to, že kdyby se o něco pokusil, Sam by mu to spočítal.

,,Ne, díky." odfrkl s nezájmem.

,,Já, zapomněla. Ty už sis vlastě užil." Dloubla jsem ještě víc do vosího hnízda. Tohle jsem možná už trošku přehnala, bylo totiž na Domovi vidět, že ho tahle slova pořádně naštvala.

,,Myslíš, že jsem si to užíval? Že, mě baví jiným způsobovat bolest? To ani náhodou! Je to prostě moje práce, a kdybych ji neplnil pořádně, skončil bych na tom hůř než ty!" Přimáčkl mě ke zdi a zasyčel na mě jedovatě.

,,Snad se mi tu nechceš rozbrečet, nebo dokonce omluvit!" prskala jsem dál, i když jsem věděla, že tohle neskončí dobře. Opak byl, ale pravdou. Moje slova Doma zaskočila, nejspíš netušil, že se ho už nebojím. Místo toho nasadil velmi zvláštní výraz, který jsem si nedokázala přeložit. Že by ano? Vážně se mi chce omluvit? Tomu nevěřím! Ještě chvilku na mě civěl tím zvláštním pohledem, a pak beze slova odešel.

Vůbec jsem netušila, co se právě stalo, jen jsem zmateně odešla hledat Miu.

Ať jsem hledala jak jsem chtěla nikde jsem ji nemohla najít. Prodírala jsem se davem těch supů, kteří na mě každou chvíli šmatlali, jen co jsem kolem nich prošla. Mio, kde jsi sakra! Zrovna, když jsem se o ní už začínala bát, mě někdo chytil za rameno. Chtěla jsem se po něm ohnat, jelikož mi docházeli nervy ale, když jsem se otočila, zjistila jsem, že je to Sam.

,,Mia je úplně na mol! Radši pojedeme domů." řekne a chytí mě za ruku, aby mě odtáhl z davu.

Když, jsme se vrátili, pod schody to už Mia vzdala a stal se z ní hadrový panák. Sam jen otravně zafuněl a vzal ji do náruče.

,,Mě je taky nějak blbě." Prohlásila jsem z ničeho nic, protože se mi náhle zhoupla celá místnost a nohy mě nechtěli nést. Sjela jsem k zemi a celé tělo se mi rozklepalo jako osika.

,,Tak tu počkej, hned se pro tebe vrátím." řekl Sam a odnesl Miu nahoru po schodech. Cítila jsem, jak střídavě ztrácím vědomí. Co se to děje? Najednou si uvědomím, že ležím v obýváku na gauči a na ruce cítím nepříjemný tlak. Celé mě tělo polije už známí slastný pocit, a když se konečně proberu, zjistím, že jsem v tom rauši musela být nejméně několik desítek minut. V domě bylo zhasnuto a ticho, tedy až na hlasité oddechovaní, které vydával spící Sam vedle mě.

Nějakou dobu jsem na jen tak, ležela a pozorovala jsem ho, jak klidně a spokojeně teď vypadá. Na mysl mi vyplynula ta noc, kdy za mnou opilí přišel, na to jak po mě skočil, jak mě políbil. Nechtěla jsem, ale ta vzpomínka se mi v hlavě přehrávala furt dokola. Bylo to jako bych to prožívala znovu, jen s menším rozdílem. Předtím jsem se Sama bála a byla jsem připravená se bránit, teď už tomu tak ale nebylo.