𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

12.

Když jsme se vrátili do domu, čekala tam na nás Mia. Netrpělivě přešlapovala z jedné nohy na druhou a v tváři se ji zračil hněv.

,,Víš, že tě mám ráda a vždycky jsem stála při tvých výstřelkách za tebou, protože se mi líbilo, že je tu někdo, kdo bez postihu porušuje kodex a vochcává tím tak celý systém. Ale tohle je už moc! Málem zabiješ Doma a hned potom se sebereš a vezmeš Alex ven z domu! Zbláznil ses? Umíš si představit, co by se stalo, kdyby utekla? Měli by jsme, z toho pořádný průšvih, úplně všichni!" rozběsnila se na Sama.

,,Neutekla by." odpověděl naprosto klidně.

,,To nemůžeš vědět!" vykřikla na něj Mia naštvaně, pak se zhluboka nadechla a už o něco klidněji pokračovala. ,,Zavolala jsem tvému otci a řekla mu o tom co se tu děje, chce tě vidět a promluvit si."

Jakmile Mia dokončila větu, Sam zrudnul a v očích se mu leskl stejný vztek, jako když napadl Doma, naštěstí ho jen s velkýma obtížemi spolkl a s hlasitým prásknutím dveří odešel. Já tam jen stála a mlčela, nevím proč, ale cítila jsem se trochu provinile, za to že se teď pohádali. Takhle naštvanou jsem Miu ještě neviděla. Cítím v kostech, že poslední zbytky přátelské atmosféry, které do teď v domě byly, se právě vytratily.

,,Tohle mi Sam jen tak neodpustí." zašeptala Mia a oči se ji zalili slzy. Já jsem se na ni podívala soucitným pohledem. ,,Jeho otec je jeho největší slabina a já ji využila i přesto, že jsem mu slíbila, že to nikdy neudělám." Rozplakala se a sesunula k zemi. Teď už opravdu nevím, co si o tom všem, co se tu děje mám myslet. Je to jen nějaká zvrhlá hra se mnou, a nebo je to vše upřímné. Ať je to jak chce, přiskočila jsem k Mie a objala ji. Pokud všechny tyhle emoce, jejich chování ke mně a to, co mi v zahradě řekl Sam, je pravda, přijde mi to trochu ujetý, ale možná bych to mohla využít ke svému prospěchu. Třeba je přesvědčím, že jsem přítel a donutím je tím změnit mou budoucnost, kterou pro mě připravili. Zní to šíleně, ale mohlo by to vyjít.

Pár minut tam Miu utěšuju, a pak se ode mě odlepí. ,,Měla by si jít k sobě, Isabell by nebyla ráda, kdyby zjistila, že nejsi u sebe v pokoji." usmála se na mě upřímně.

,,Dobře." oplatím jí úsměv a odejdu.

Když se setmělo a v domě zavládlo ticho a klid, uslyšela jsem hluk přijíždějícího auta. Nejspíš se vrátil Sam. Ze zdola se ozýval rámus hlasitých kroků a jakoby tříštění skla, následně vrzání schodů. Já jsem ležela v posteli a čekala, co se z toho vyvrbí. Najednou se rozletěli dveře od mého pokoje a v nich se potácel Sam s flaškou nějaké kořalky v ruce. Smrad alkoholu mě uhodil do nosu, jako rána pěstí.

,,Nevážím si spolku...Nechovám se podle pravidel...Jsem moc slabej...Měl bych se sebrat..." Brblal si Sam pro sebe věty, které mi moc nedávali smysl. ,,Spííííš?" podíval se najednou na mě.

,,Ne." špitla jsem.

,,To je dobře!" usmál se a skočil ke mně do postele, vylezl na mě a přimáčkl své rty na mé. Polila mě panika. Co to dělá? Slíbil mi, že mi nijak neublíží! Byla jsem připravená začít ječet, kopat a škrábat, než jsem, ale cokoliv stihla udělat, Sam se svalil vedle mě a vytuhnul.

Chvilku jsem tam vedle něj jen tak bez hnutí ležela a snažila uklidnit mé divoce bijící srdce. Nešlo to, Sam mě natolik vylekal, něčím co jsem absolutně nečekala, že jsem se nemohla hnout. Bála jsem se, abych ho nevzbudila, bůh ví, co by se ještě mohlo stát.