𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

18

Plácla jsem sebou do postele. Nevím jak si Isabeliny slova vyložit. Co se to právě sakra stalo? Je to dobrý nápad? Myšlenky mi hlavou běhaly jedna přes druhou. Pokud má Mia pravdu a už se ze spolku nikdy nedostanu, měla bych se stát jeho součástí, pokusit se získat alespoň tu trochu svobody jakou má i Mia a Sam mi ji může zajistit, dokáže se tu v tom pohybovat, jeho slova mají význam a váhu. Kéž by situace byla jiná, kéž bych v tom co se Samem právě stalo, mohla vidět i něco jiného.

Najednou mi do pokoje vrazí Mia a začne mi ze skříně do látkové tašky ládovat oblečení.

,,Obuj se, musíme odjet!" řekne z naléhavostí v hlase.

,,Co se děje? Kam odjet?" mrkám nechápavě na Miu a začnu si obouvat tenisky, které po mě hodila. Odpovědi se však nedočkám, místo toho mě i s taškou popadne za ruku a běží semnou po schodech dolů. Před domem stojí nastartované auto. Za volantem sedí Dom a nervózně se rozhlíží kolem. S Miou si vlezem dozadu a zanedlouho si přisedne i Sam a jako poslední z domu vyběhne Isabell. Začínám mít strach. Dom prudce šlápne na plyn a ujíždí s námi pryč.

,,Tak, řekne mi už někdo, co se děje?" oči se mi zalijí slzami.

,,Dostal jsem zprávu o tom, že jen pár kilometrů odsud, napadli jiný dům spolku. Zatím nevíme, kdo, ani proč, a tak pro naše bezpečí musíme odjet." Řekne Sam a chytí mě za ruku. Jeho slova mě ale moc neuklidní. Chci se zeptat kam, než ale stačím cokoliv říct, Sam mi mou otázku vyčte z očí.

,,Do hlavního sídla spolku, je to to nejbezpečnější místo co znám." utěšuje mě.

Jedeme několik hodin a já jsem čím dál tím víc nervózní. Konečně dojedeme na místo. Projedeme skrz obrovskou železnou bránu a vydáme se po písčité cestě skrz aleje stromů. Míjíme rozlehlé louky a jedno golfové hřiště. Když zaparkujeme, nestačím se divit. Stojíme před honosným sídlem s několika křídly a samostatnými budovami kolem. Jakmile vystoupíme z auta, u dveří do domu se vyloupne ten slizoun z plesu. Moje ohromení je rázem pryč.

,,Rád tě vidím bratránku." Zavolá na něj Sam. Když ten blonďák dojde až k nám, nahodí falešný úsměv.

,,Já vás taky." odpoví a u toho mě hypnotizuje pohledem.

,,Ahoj Jacey." řekne Dom s nezájmem. Z Jaceovi tváře úsměv rázem zmizí. Mám takové tušení, že se moc v lásce nemají.

,,Koukám, že sis přivezl hračku, ostatní se jich zbavili, nechtělo se jim s nimi sem tahat." Vrhl na mě Jace škodolibí pohled. Sam jeho slova úplně ignoroval a vydal se dovnitř.

,,Můžete se ubytovat u mě na patře, je tam spousta volných pokojů a budeme ho mít tak sami pro sebe." dodal a šel za námi.

Dostala jsem velmi prostornou ložnici úplně na konci chodby. Jako všude po domě i tu byly zdi pokryté starými, ale zachovalými tapetami a olejomalbami, které rozhodně na repliky nevypadaly. Podlahy byly z dřevěných parket, na nichž se nacházely kožešiny všelijakých huňatých zvířat. Pokoj byl vybavený starožitným nábytkem, zejména ohromná postel s nebesy, upoutala mou pozornost jako první.

Sam mi tak nějak opatrně naznačil, že by bylo v mém zájmu o bezpečí, kdybych naše soukromé patro neopouštěla, což jsem mile ráda poslechla. Seděla jsem na dřevěné truhle, a koukala ven do zahrad. Byly obrovské a každou chvíli ze všech možných směrů prošli dvojice ozbrojených mužů s neprůstřelnými vestami. O té bezpečnosti Sam opravdu nelhal, a i přes všechnu tu ochranku, jsem se poprvé za hodně dlouhou dobu necítila jako vězeň. Ta změna prostředí byla příjemná, stejnak mnou ale proudil pocit, jakoby intuice, že tu můj život náhle nabere na obrátky.