𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

19.

Vejde ke mně Sam.

,,Promiň, že to trvalo tak dlouho, než jsem přišel, můj otec chtěl s námi probrat ten útok." Omluvil se mi.

,,To je v pořádku, a už víte, o co se přesně stalo?" podívám se na něj tázavě.

,,Zatím nevíme kdo, nebo proč, ale už s naprostou jistotou víme, že to nebyla nehoda. Někdo ten dům zapálil i se všema co v něm žili, jediný kdo přežil, byla dívka, kterou tam měli ve výchově. Svědkové ji viděli utéct oknem, bohužel se nám ji zatím nepodařilo najít." rozpovídal se.

,,A nemohla to být ona?" Přistoupím k Samovi a položím mu ruku na rameno. Vypadá hodně utrápeně, dokonce bych si i troufla hádat, že ty co tam zemřeli, znal.

,,Ne, oheň vypukl venku na verandě, tím jim znepřístupnil jedinou cestu ven." vysvětloval mi. ,,Ty se tím ale netrap, tady jsme v bezpečí." řekl mi, jakmile si všiml mého ustaraného výrazu. ,,Nemáš hlad?" změnil hned téma a zvesela se na mě usmál.

,,Jasně." oplatila jsem mu úsměv. Společně jsme se vydali do přízemí, kde se nacházela obrovitánská kuchyň. Jelikož se už setmělo, v domě byl klid a ticho. Sam z horních poliček vytáhl balíček s chlebem a burákové máslo.

,,Voalá!" řekl, když domazal sendvič a poposunul ho po lince tak abych na něj viděla.

,,Páni." zašklebila jsem se pobaveně na něj.

,,Nic neříkej, dokud neochutnáš." nabídl mi ho jako nějakou gastronomickou delikatesu.

,,Úplný kulinářský zázrak." smála jsem se, když jsem dožvýkala první sousto. To Sama donutilo vyprsknout smíchy. V ten moment mi to připomnělo můj minulí život. Připadalo mi to jako bych byla někde se svým nejlepším kamarádem, bez starostí, bez jakýkoliv obav. Když jsme se oba dva dosmály, zasněně jsme se podívali navzájem do očí, je to tu zas. Talíř ze sendvičem jsem odsunula stranou a přistoupila jsem k němu blíž. Naše rty se spojily a znovu to mezi námi jiskřilo v zápalu touhy. Sam si mě vyhoupl na kuchyňský pult za mnou. Naše těla se k sobě tiskli tak vášnivě a horlivě, že jsem vzrušením ani nemohla dýchat. A v tom nás opět někdo vyrušil.

,,Jako bych tu nebyl." rošťácky se na nás zazubil neznámý blonďák s tváří až nadpřirozeně podobnou té Jaceovy. Vyzařovala z něj neuvěřitelně pozitivní energie, což byl asi jediný rozdíl mezi jimi dvěma. Z ledničky na konci kuchyně si vyndal plechovku s pivem, kterou párkrát vyhodil do vzduchu a zase ji chytil, pak na nás uličnicky mrknul a odešel. Já se jen vykuleně podívala na Sama.

,,To byl Sebastián, Jaceovo dvojče." vysvětlil mi. Oboum dvoum se nám z celé té podivné situace vyloupl na červenající tváři úsměv. Seskočila jsem z linky a i se sendvičem se vydala zpátky do své ložnice, bylo to asi to nejrozumnější, co jsem mohla udělat, bůh ví, kdo by nás tam mohl ještě překvapit, kdybychom se Samem pokračovali.

Nestačila jsem ještě ani pořádně vychladnout a Sam mi dnes už po druhé vešel do pokoje.

,,Ještě jsme ji nedočetli." zvednul ruku ve které svíral knihu. Souhlasně jsem na něj přikývla a poklepala na místo na posteli vedle mě. A jak jsme tam tak spolu, v obětí leželi a já poslouchala ty přenádherné a smutné verše, zanedlouho jsem propadla spánku.