𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

1.

Probrala jsem se ve tmavé a chladné místnosti. V hlavě mi třeší a za protáhnutí těla bych dala cokoliv. Jsem v neuvěřitelně nepohodlné poloze, břichem a tváří ležím na něčem měkkém a vlhkém, asi na starý madraci, ruce mám zkřížené za zády a zápěstí obmotaný nějakým provazem. Je tak utahlý, až musím mít ruce celé fialové.
Co se to tu do prdele děje. Pomalu mě zachvacovala panika. Že by nějaký opravdu hloupí žert? Ne Peter by ničeho takovýho schopný nebyl, jeho smysl pro humor je otřesný, i když je pravda, že právě to by vysvětlovalo co se právě teď děje. Zase je, ale fakt že by tohle sám nedokázal vymyslet, to by dokázala jen Lil. Snažila jsem samu sebe uklidnit nějakým racionálním vysvětlením.
Tak počkat, vzpomínám si že mi dnes volala, byla strašně rozrušená a chtěla mi něco povědět o Peterovi. Nejspíš že mi je nevěrný, bylo by to logické když si vezmu, jak často byl teď pryč. Při téhle myšlence mnou projel nepříjemně úzkostný pocit a trochu jsem zesmutněla. 
Místností náhle prosvištělo ostré světlo, které mé myšlenky vrátili do reality, někdo vešel. Trochu se mi ulevilo, konečně se dozvím co se tu děje. Byla jsem tak vyčerpaná a rozbolavělá že jsem ani nemohla zvednout hlavu a pokusila se zahlédnout, kdo tu semnou najednou je. Už jsem si začala představovat jak se mé ruce uvolňují z ostrého sevření provazu, když v tom mě ten dotyčný bez jakéhokoliv varování přimáčkl ještě víc k zemi. 

,,Šššš.š.š Když budeš hodná nebude to bolet." pošeptal mi do ucha. Teď už jsem se opravdu začala bát, chtěla jsem začít ječet, ale uvědomila jsem si že mám zalepená ústa páskou. Celým mým tělem proudil adrenalin, panikařila jsem a nevěděla jak to mám zastavit. Opravdu se to děje, to o čem jsem si vždy myslela, že mě nikdy nepotká, protože by to byla až moc velká náhoda, kdyby se to stalo zrovna mě. Když už bylo po všem, bez jediného slova odešel a já mohla o samotě propadnout v pláč. Přísahám že jsem cítila, jak mě ten hajzl ještě při odchodu pohladil po vlasech jak hodného pejska. Byla jsem se naprosto bezmocná a zoufalá. Jen tak jsem tam v slzách ležela a modlila se, ať se z té noční můry už probudím. 

Ani nevím jak dlouho to je co jsem viděla i něco jiného než tmu. Jsem na tolik vyčerpaná a unavená, že občas propadnu do lehkého spánku, i když přesnější by bylo říct spíš do bezvědomí. Stejně se po pár minutách proberu a moje utrpení může pokračovat.
A v tom to přišlo znova, někdo otevřel dveře a..