𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

13.

Nevím, jak dlouho jsem tam nehnutě ležela, ale nakonec jsem usnula. Když jsem se ráno probudila, Sam už vedle mě neležel. V domě bylo ticho, které mě trochu uklidňovalo, stále mnou, ale proudila nejistota z toho, co bude dál. Seděla jsem u sebe na posteli a ztrácela se v myšlenkách.

Ozvalo se zaklepání na dveře a v nich se objevil Sam. V tváři se mu zračil omluvný výraz. Měla bych být naštvaná a vystrašená z toho, co se včera v noci stalo, ale z neznámých důvodů jsem nebyla. Místo toho, jsem se cítila zmateně, i když jsem to v sobě potlačovala, neustále jsem na to musela myslet, jak Sam vypadá, že ho to mrzí, na to, co mi venku řekl i na ten polibek. Neměla jsem sílu s ním mluvit, jen jsem mu zírala do tváře a snažila se pochopit samu sebe.

,,Omlouvám se za ten včerejšek." jeho pohled se mi zarýval do očí a já je sklopila k peřině na posteli. Po těch slovech se Sam otočil a odešel, nejspíš pochopil, že chci být sama. Nevím proč, ale úlevně jsem si oddychla, když odešel. Za pár minut se u mě objevila Isabell. Vlítla ke mně do pokoje s odhodlaným výrazem.

,,Neber to špatně, nic proti tobě nemám, ale tvoje přítomnost tu dělá chaos a Sam není sám sebou. Má to jednoduché řešení, až odejdeš, zase se všechno vrátí do normálu." přisedla si ke mně na postel. V hlasu ji zněl soucit, ale zároveň vztek. Nemá mě ráda, i když jsem si poslední dobou začínala myslet opak, je to tak. V rukou svírala krabičku, která mi už byla známá. ,,Promiň, ale je to nutný." natáhla ke mně ruku, abych ji podala tu svou. Nechtěla jsem, ale zrovna teď jsem neměla na vybranou. Domem panovala taková katastrofická nálada a nechtěla jsem, ještě přihazovat dál dříví do ohně. Za malou chvilku mě naplnil ten stejný pocit euforie jako minule. Praštila jsem sebou do postele a nechala jsem se tím slastným proudem unášet.

Když jsem se probrala, v pokoji jsem byla sama. Prohlédla jsem si malý červený flíček na mé ruce, který tam zanechala jehla. Měla jsem hrozný hlad, chtěla jsem jít dolů pro něco k jídlu, ale když jsem vzala za kliku od mého pokoje, bylo zamčeno. Párkrát jsem zalomcovala dveřmi, abych se o tom doopravdy přesvědčila. Tohle zjištění mě dost zaskočilo, ale měla jsem čekat, že se něco takového stane.

Nějakou dobu sedím u okna a shlížím dolů ven, snažím se na nic nemyslet, ale nejde to. V zámku cvakne a ke mně do pokoje vejde Mia. V ruce drží tác s jídlem, který položí na stolek, a pak si přisedne na zem ke mně.

,,Isabell si myslí, že bude lepší, když teď na pár dní budeš jen u sebe. Nevím, jestli ti to řekla, ale nikdy dřív jsme se takhle nepohádali, pak přijdeš ty, obyčejná dívka jako každá jiná, kterou jsme tu měly na výchovu, a všechno je rázem úplně jiný." říká mi smutně.

,,Já to chápu. Nevím jak, ale nějak jsem se vám dostala pod kůži a teď se kvůli mně hádáte... Sejde z očí, sejde z mysli." usměju se na ní. Mia mi úsměv oplatí a pak se zvedne a odejde.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Je to sice pár dní, ale pro mě je to jako věčnost. Minuty se táhnou jako hodiny a mě přijde, že přicházím o rozum. Mia mě sice nezamyká, ale krom návštěv koupelny mám zákaz vycházení z pokoje. Dvakrát denně mi přinese jídlo, popřeje mi dobrou chuť, a pak zmizí. Zato Isabell mlčí úplně, když mě, vždy večer navštíví s tím stejným vážným pohledem a krabičkou v ruce. Sama jsem od toho rána neviděla. Kdo by to řekl, že mi budou chybět ty chvíle u společných snídaní, když jsme hráli hry nebo, když jsem se Samem koukala večer na film. Sice jsem se tehdy necítila moc dobře, byla jsem vystrašená a bezmocná, ale pořád mi bylo líp než teď.