𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

5.

Tentokrát se budím sama od sebe, žádný zvuk mě nevyrušil. Pomalu rozlepuju víčka a mrkám po místnosti, ve které se nacházím. Jsem ve světlém, čistém pokoji. Ležím na pohodlné, velké posteli. Vedle ní je velké okno, skrz něj sem pronikají ranní paprsky slunce. Za sklem se v lehkém vánku pohupují větve koruny stromu. Když se rozhlédnu kolem mě, krom postele je v pokoji ještě velká šatní vestavěná skříň a toaletní stolek se židličkou a zrcadlem.

Pomalu se posadím, a prohlédnu taky sebe. Jsem čistě oblečená a umytá a co je důležitější, voním! Cítím ze sebe sladkou ovocnou vůni.

Tohle je lepší než sklep, prolétne mi hlavou. Pořád, ale nevím, kde jsem, a co se stalo.

Jsem pořád v tom domě? Jsem pořád vězněm?

V hlavě se mi rodí otázky, na které nejsem schopná odpovědět. Opatrně vylezu s postele, přeci jenom pořád ještě cítím ránu na hlavě. Vstanu a procházím se po pokoji, dojdu ke dveřím vedle stolku. Hledím na ně a přemýšlím, zda mám zkusit otevřít. Odvážím se a položím ruku na kliku, v ten moment se dveře otevřou ještě dřív, než zkusím cokoliv udělat dál. Moje tělo leknutím odskočí. Ve dveřích se objeví kluk. Na můj vkus na únosce moc mladý, ale zdání občas klame. Ne všichni násilníci musí být slizcí padesátníci.

,,Vidím, že je ti už líp." Usměje se na mě mile.

,,Kde to jsem?" Vykoktám ze sebe.

,,Si v domě spolku. Tady připravujeme děvčata, jako jsi ty na prodej."

,,Cože na jaký prodej?" vystrašeně ze mě vyletí otázka.

,,Nemusíš se bát, ty ještě dlouho nikam nepůjdeš." Odpoví, jako kdyby to byla nějaká dobrá zpráva. ,,Mimochodem jsem Sam." Řekne zvesela a natáhne ke mně ruku. Já se mu na ní podezřívavě podívám, ale jeho gesto neopětuju. Sam tedy svou ruku stáhne podél těla. ,,Od teď se o tebe budu start já. Dom porušil kodex, a tak si mu z výchovy byla odebrána." Podívá se na mě jako kdyby čekal, že mu na to nějak odpovím. ,,Chápu, že teď to pro tebe nic neznamená, ale věř, že je to tak pro tebe mnohem lepší. Já na rozdíl od něj chápu, že máš strach a že se na tebe nesmí tlačit. Nechci, abychom byly nepřátele, samozřejmě netvrdím, že hned budeme přátelé, to asi těžko, ale jakési příměří bychom mohly mít. Já přísahám, že ti nijak neublížím a ty zase, že nebudeš dělat hlouposti."

,,Dobře." Potichu pípnu a můj pohled se upíná někam na zem na plyšový koberec. Chtěla bych jeho slovům věřit, ale jak? Copak můžu potom všem co se mi stalo? Možná to je důvod proč se ve mě nějaká důvěra začíná rodit. Vím že je to hloupé, ale já tomu potřebuju věřit, musím si myslet že je nějaká naděje. 

Sam souhlasně přikývne.

,,Jestli máš hlad, dole je přichystaná snídaně. Než, ale půjdeš, měla by ses převléknout s té noční košile. Skříň je ti k dispozici, tenhle pokoj je od teď tvůj." Řekne vlídně a odejde.

Po tom co se dveře zavřou, skočím po klíči v zámku a otočím s ním. Až teprve teď když je zamčeno, cítím po několika dnech utrpení, špetku bezpečí a jakoby mi z prsou spadl obrovský kámen se strachem, stresem a zoufalství. Samozřejmě strach furt mám, ale zároveň mě polévá vlna teplého klidu a úlevy. Už si sem jistá, jeho slovům věřím. Předci jenom, když mi ve sklepě řekl, že od teď bude líp, nelhal, tedy pro zatím.