𝕋ℝℍ 𝕊 𝕄𝔸𝕊𝔼𝕄

7.

Po tom, co jsem snědla ještě asi dalších šest toustů, jsem se chtěla lépe porozhlédnout po domě a zvážit své možnosti na další pokus o útěk, ale jelikož jsem byla lehce znevýhodněna početní převahou, raději jsem se nenápadně odebrala do svého pokoje. Moje první myšlenka bylo se rozvalit do postele, ale nakonec jsem to neudělala, místo toho jsem se postavila před okno a koukala ven. Svítilo tam hřejivé slunce a první lístky stromů se začali obarvovat do žluta. Jak je to dlouho, co tu jsem? A jak dlouho tu ještě budu? Zachvělo se mi srdce smutkem. Stýská se mi, stýská se mi po Peterovi, po Lil a po normálním životě.

Z mých myšlenek mě náhle vyruší zaťukání na dveře. Nejistě odemknu a otevřu, přede mnou stojí Sam.

,,Nemusíš se zamykat." Řekne mi s upřímným úsměvem.

,,Cítím se tak líp." Odpovím, a on na to soucitně přikývne hlavou. Pak chvilku na sebe jen tak mlčky koukáme, trochu mě to znervózní, ale cítím, že je na tom Sam stejně, a to mě zároveň trochu uklidní.

,,Musím odejít, takže když budeš cokoliv potřebovat dům i holky jsou ti plně k dispozici." Nakonec řekne a tím přeruší to divné ticho. Zase se na mě jen mile usměje a odejde. Pár vteřin po tom mi na dveře zaťuká Mia.

,,Budeme hrát dole nějaký hry tak se můžeš klidně připojit, ať tu nejsi tak sama. Isabell se sice tváři jako, že nikoho nemá příliš v lásce, ale to ji zase přejde, je jen naštvaná kvůli.. No to je jedno, prostě přijď, když budeš chtít." Prohlásí vesele.

,,Dobře." Přikývnu, ale v hlavě moc dobře vím, že nepřijdu. Potom co se zase zamknu, ještě chvilku koukám z okna na louku a les za ní. Pak si ale sednu na postel a znovu si prohlédnu pokoj. Můj zrak zamíří ke spodním šuplíkům stolku, které jsem ještě neprozkoumala. To co najdu hned v prvním šuplíku, který otevřu, mě nesmírně potěší. Je plný papírů, tužek a pastelek. Dlouho už jsem si nekreslila, úplně jsem svůj největší koníček zazdila prací. Myslím, že je to jediná věc u které jsem se vždy dokázala plně uvolnit. Jsem tu sama, zavřená na bůh ví jak dlouho, možná není špatný nápad se pokusit odreagovat a myslet na něco jiného.  Vytáhnu pár papíru a tužky. Chvilku jen tak koukám na prázdnou plochu, ale pak se do toho dám.

Probudí mě rámus za dveřmi. Nejspíš se vrátil Sam. Mým pokojem prolétne slabí proužek světla ze spod dveří. Já se celá rozlámaná posadím, usnula jsem u toho. Ani nevím, jak dlouho jsem malovala, ale vzpomínám si, jak jsem se podívala z okna, kde se už smrákalo, a já se rozhodla, že až dokreslím poslední skicu, tak se pokusím dojít pro něco k jídlu. No, už se tak nestalo. Odlepila jsem si s tváře papír a přelezla do postele, chtěla jsem pokračovat dál ve spánku, ale nešlo to, dostala jsem hlad. Snažila jsem se ho potlačit, ale marně. Musela jsem se překonat svůj strach a opustit pokoj. 

Vyplížila jsem se a odešla do kuchyně. Tam jsem ukořistila jablko a pospíchala zpátky. Když jsem proklouzla dveřmi do svého doupěte, málem jsem dostala infarkt. U mého stolu stál Sam a prohlížel si moje výtvory.

,,To je fakt dobrý." Podíval se na mě.

,,Děkuju." Odpovím. Jeho pohled sklouzne do mé ruky s jablkem.

,,To má být večeře?" Řekne pobaveně. ,,Pojď semnou dolu, každou chvilku mi má přijít pizza." Chytne mě za ruku, na což málem ucuknu, ale nakonec svůj reflex zkrotím. Odvede mě do obývacího pokoje v přízemi a posadí na gauč k malému stolku, na němž je položený laptop a odejde za zvonícím zvonkem. Mravenčí mi v prstech při pohledu na stůl. Nakonec zaženu myšlenky na pokusy cokoliv udělat, v ten moment se objeví Sam s pizzou. Lahodná vůně se line po místnosti.

,,Koukneme se na film." Prohlásil s nadšením a otevřel laptop. Rozvalil se i s pizzou vedle mě a nabídl mi. Nechtěla jsem tam být, sedět vedle něj a jíst pizzu, bohužel jsem, ale  v sobě nenašla odvahu odejít.  Asi deset minut jsem nervózně přežvykovala pizzu a snažila se dělat, že koukám na obrazovku, místo toho jsem očkem pozorovala Sama. On už měl svou porci dávno v sobě a teď bedlivě sledoval akční scénu. Vypadal spokojeně a zároveň unaveně. V hlavě mě napadlo, že vypadáme, jako dva obyčejní kamarádí, co se prostě koukají na film. Nad absurditou téhle myšlenky jsem se musela ušklíbnout. Po asi půl hodiny, jsem si všimla, že Sam usnul, přesto jsem byla jako přikovaná, a tak netrvalo dlouho a vytuhla jsem taky.