The Hunger Games: Daisy Mellark

27.část

Otevírám ztěžklá víčka. Zdá se, že lék, kterým mě předtím uspali už přestal působit. Rozhlédnu se po pokoji. Na židli vedle mé postele sedí drobná blondýnka a s hlavou na hrudi, spokojeně oddychuje.

Chvilku mi trvá než úplně zaostřím na její obličej.

"CETKIE!"Vyjeknu.

S trhnutím se probere a málém slétne ze židle.

"Ty žiješ!"Vypísknu radostně a chci se jí vrhnout kolem krku, ale zastavují mě hadičky.

"A neměla bych?"Nakloní se a sevře mě v pevné objetí.

"Víš...právě...mě dusíš..."Sýpnu. Nechápu jak někdo jako ona může mít takovou sílu. Vždyť je to skoro kost a kůže.

Odtahuje se se slzami v očích. Sedá si na kraj mojí postele.

"Zlatíčko, tak moc jsi nám chyběla."Odhrnuje mi prameny vlasů za ucho.

"Vy mě taky."Šeptám.

"Víš to co se stalo Mikovi..."

"Ne, prosím. Nechci se o tom bavit. Prosím."Rukou nahmatám náhrdelník na mém krku a sevřu ho v dlani.

"Dobře...promiň."

"To nic."Zašeptám."Kde jsou ostatní?"

"Nahoře. Už dva dny se tu u tebe střídáme a čekáme až se probudíš."

"Jak dlouho jsem spala?"

"Několik hodin, když tě přivezli z arény. Pak nám oznámili, že jsi se probrala, a že jsi dostala silné prásky na spaní. Takže necelé tři dny."

"Chci domů."Zašeptám s pohledem upřeným na peřinu.

"Už brzy. Ještě si odpočiň. Pošlu jsem Haymitche, protože Katniss bude určitě ještě spát a Peeta tu byl přede mnou."Zvedá se z postele.

"Tak tu alespoň počkej než usnu."Chytám jí za ruku.

"Dobře."Sedá si zpět. Schoulím se do jejího objetí a nechávám se unášet klidným, pravým spánkem, který u mě nevyvolali žádné léky.