The Hunger Games: Daisy Mellark

22.část

Když se probouzím začíná svítat. Strašně mě bolí hlava. Opatrně se posadím. Batoh leží kousel ode mě. Po zemi se k němu přisunu. Vytáhnu balíček se sušeným ovocem a pár kousků si hodím do pusy. Potřebuju najít vodu. Zvedám se na nohy a batoh si přehodím na ramena. Odcházím pryč od kopce ze kterého jsem se skutálela. Každou chvilku se musím opřít o kmen stromu a odpočívat. Bojím se, že mě zachvilku neunesou vlastní nohy. Nevím jak dlouho jdu, ale nakonec se mi podaří objevit lesní jezírko. Padám na všechny čtyři. Jednou rukou naberu vodu a nejdříve si s ní opláchnu obličej. Pak se napiju. Zadívám se na svůj zčeřený odraz na hladině jezírka. Jak moc bych teď chtěla být doma ve dvanáctém. Tajně vyklouznout z domu a jít do našeho lesa. Na naše tajné místo. A vidět ho tam. Jako vždy by se na mě otočil a daroval mi jeden z jeho krásných úsměvů. Vyčetl by mi, že jdu zase pozdě a pak by jsme šli lovit, aby uživil svou rodinu. Bohužel tohle už se nikdy nestane. Už nikdy neuvidím jeho úsměv, neuslyším jeho hlas, smích už nikdy neuvidím Mika. Mika, kterého jsem znala od prvního dne školy. Mika, kterého jsem milovala. Už nikdy to nebude takové jaké to bylo dřív.

Můj obraz začnou čeřit slzy, které mi stékají po tvářích.

Stisknu v dlani přívěsek od Mika.

"Nikdy na tebe nezapomenu."Zašeptám.

Naberu si vodu i do flašky a vydávám se pryč. Tady by mě mohl někdo najít. I když mě už je to jedno. Stratila jsem Mika. Zabila jsem Cetkii. Haymitch určitě nenávidí. A mamka s tátou mě považují za bezcitného vraha.

Já už nemám co stratit.