Záhadná I. (Avengers FF)

Desátá

,,Ahoj Ario." ozval se hlubší hlas za mnou (odkdy mi týká?) a já se šokovaně otočila na židli. Přede mnou stál král Wakandy s Shuri a tou "bojovnicí" (která mě klasicky vraždila pohledem). 

Upřímně jsem doufala, že se vrátí později nebo už nikdy. Samozřejmě jsem nikomu nepřála smrt, ale vracet se opravdu nemuseli.

,,Chtěl bych ti oznámit, že za chvíli budeš moct být ve svém vlastním pokoji. Ještě se tam musí doupravit pár... nedokonalostí." jemně se pousmál. Milý je na mě odkdy? A těmi nedokonalostmi myslel jako co? Kamery?

Všimla jsem si, že pohledem sjížděl k mé levé ruce jako kdyby kontroloval, jestli mám svou "rukavici útlaku". Takže on se mě bojí a proto je tak milý. Musím uznat, že pocit toho, že se vás bojí Black Panther je fakt dobrý. 

Potlačila jsem uchechtnutí a jen jsem souhlasně kývla. 

Taky na mě kývl na rozloučení a poté odešel i s tou bojovnicí. Možná bych se mohla zeptat na její jméno, protože se setkáváme celkem často. 

,,Jak se jmenuje ta žena, která je s ním úplně všude?" otočila jsem se na Shuri, která se ďábelsky usmívala kousek ode mě. Zase jí v očích plály zlomyslně spokojené plamínky. Co ona zase plánuje? 

,,To byla Okoye." odpověděla jednoduše a šla ke svému stolu. 

Na několik hodin mě Shuri nechala bez vysvětlení v laborce sama, poté se vrátila a za další hodinu se objevil T'Challa, ale tentokrát byl sám. Jeho sestra se k němu rychle dostala a chvíli o něčem mluvili. Potom se přesunuli k oblekům.

Cítila jsem, že o mě T'Challa nevěděl. Vypadal mnohem uvolněněji a více sympaticky.

Její bratr kopl stejně jako já do obleku Black Panthera a oblek odletěl jako sochá pár metrů dopředu. Shuri ho donesla zpátky a potom do něj král Wakandy kopl znova a tentokrát on odletěl o několik dozadu. Držela jsem v sobě škodolibý smích.

***

V noci jsem se vydala na výpravu ničení těch látek a podobně. Shuri poklidně spala na zemi laborky a nevypadala, že se jen tak probudí. Pryč budu maximálně pár hodin, takže bych to měla stihnout před tím, než se vzbudí. 

Potichu jsem odešla z laboratoře s batohem na zádech a odešla jsem se skoro bez povšimnutí pryč z budovy. Měla jsem menší problémy se strážemi, ale nakonec jsem se dostala i přes ně.

Procházela jsem prázdnými ulicemi, ale občas jsem potkala nějakého ojedinělého obyvatele, který se na mě samozřejmě mračil. 

(Jedna z nejhorších věcí byla, že jsem s tím v podstatě nemohla nic udělat. Shuri nemohla jen tak z ničeho nic vydat články o mém mučení a takovýchto věcech. Internet by to nedovolil a prozradil by se můj úkryt. Friday by zjistila, kdo to vydal i kdyby měla jiné jméno, účet, cokoliv.)

Dostala jsem se do opuštěného místečka, kde jsem nikoho neviděla a město bylo pár kilometrů za mnou. Vytáhla jsem z batohu zapalovač, ty látky a kovovou misku (V Hydře mi jednou ukazovali, že jsou ty tekutiny i extrakty hořlavé (asi si dokážete domyslet, jakým způsobem). Tak hořlavé, že zmizí po chvíli, co je zapálíte. Konečně mi tohle vědění k něčemu bude.).

Slila jsem všechny látky do misky a zapálila je. Trochu to vybuchlo, ale naštěstí se nikam nevylily. Před obličejem se mi zjevily takové ty duhové čáry a tvary ve vzduchu a menší ohýnek. 

Sledovala jsem modré plamínky. Vypadaly jinak, sžíraly látky kapku po kapce a kvůli těm látkám byly modré, jenom na špičkách oranžovočervené. Bylo to fascinující a zároveň děsivé.