Záhadná I. (Avengers FF)

Druhá

(ještě jednou se omlouvám se nepřesnosti a upravené části)

Podíval se směrem k nám a já hned rozpoznala jeho postavu, vlasy a hlavně ruku, kterou jsem vyrobila i zbraně, které byly vyrobené podle mého návrhu. A možná jsem je vyrobila i přímo já.

Rozběhl se proti nám a Wilson zase šlápl na plyn. Musím se k němu dostat. I když byl naprogramovaný na Winter Soldiera, tak mě vždycky poznal (aspoň částečně). 

Stačí se k němu jenom dostat a chvíli na něj mluvit. Sice se tím provalí asi devadesát let mého života, které jsem se za poslední rok a půl snažila vymazat, ale musela jsem to udělat. Pokud nechci aby vyvraždil Nat, Steva, Sama a možná několik náhodných kolemjdoucích.

Přeskočil auto a všichni jsme z něj (auta) vylezli. Objevilo se tam spousta agentů, kteří se na mě hned vrhli a já je jakž takž zneškodnila. Jenom jsem je omráčila, neměla jsem důvod je zabíjet. Zatím.

Voják (protože teď byl opravdu jenom voják plnící rozkazy) se mezitím přesunul k mordování Steva a oba dva někam zmizeli. Já se stále musela společně se Samem patlat s těmi agenty (zdálo se mi, že ani nejsou agenti, já v bojování nebyla moc dobrá a zvládala jsem je celkem v pohodě). Mohla bych je všechny zabít jedním mávnutím ruky, ale bylo tady moc lidí a Wilson. Moc lidí + on = moc svědků.

Nat před chvílí taky někam zmizela, a já přemýšlela, jestli se chci prozradit nebo ne, protože mě ti lidé začali šíleně otravovat. Skončila jsem u zatím ne a hledala jsem bruneta v mé mysli. Steve s Natashou to přežijí jenom pokud ho najdu a "spravím".

Našla jsem ho kousek ode mě, takže jsem za ním rychle běžela. Lidé se na mě divně dívali a snažili se dostat pryč. Někteří si to bohužel i natáčeli a pár za mnou běželo (???).

Doběhla jsem na místo a uviděla jsem ty dva bojovat. Lidé byli stále kolem nás, většina se snažila dostat pryč, menší část byla moc v šoku, aby se pohnula a pár lidí si je stále natáčeli. 

Fuck off. 

Zaměřila jsem se mrtvým pohledem na asfalt pod jejich nohama, který se nadzvedl a praskl, takže oba dva zakopli a Steve se zmateně díval kolem (brunetovi to očividně bylo jedno).
Doběhla jsem k nim a stoupla jsem si před blonďáka. Tím jsem si vysloužila pár výkřiků a pozornost diváků. Nechápu lidskou populaci.

Voják se na mě podíval a já ho rychle oslovila.
,,Привет (ahoj)." řekla jsem spontánně. Při mém hlasu sebou cukl a podíval se na mě trochu zmateně. Poté se ale vzpamatoval a ohnal se po mě kovovou pěstí, ale já se přikrčila a poslala ho jednou tlakovou vlnou pár metrů dál (Je to jako kdybych vytvořila "stěnu" a poslala ji proti němu. Mám dojem, že to funguje nějak takhle. Tak, že dokážu uměle vytvořit přirozený tlak. Každopádně i tak trochu nesplňuji fyzikální zákony.).

Dopadl těžce na záda a rychle se zvedl. Zaraženě se na mě díval a já stiskla rty pevně k sobě. Vypadal zmateně, šokovaně a vystrašeně zároveň a za vteřinu jsem uslyšela helikoptéry. Při tomto zvuku sebou trhl, ještě jednou se na mě podíval a potom utekl. Ani jsem mu to neměla za zlé a nepřišlo mi to zbabělé.

Měla jsem chuť se za ním rozběhnout, ale místo toho jsem padla na kolena. Myslela jsem si, že jsem se s tím vším už smířila, ale to jsem se zatraceně mýlila. Cítila jsem se zase jako ta šestnáctiletá dívka, kterou unesli, vyvraždili jí rodinu, donutili jí vyrábět zbraně a která pomohla stvořit elitního zabijáka za pravděpodobně celou lidskou existenci. Bezmocně, ale zároveň až moc vlivně.

Bolelo mě nepříjemně a nepřirozeně břicho. Přišlo mi jako kdyby mi pravidelně (nonstop) někdo dával pěstí do žaludku. Před očima se mi mlžilo a měla jsem chuť křičet, ztratit kontrolu. Ale musela jsem to v sobě udržet.