Záhadná I. (Avengers FF)

Patnáctá

Večer jsem se osprchovala a převlékla do nějakého oblečení, které jsem tam našla.

Podívala jsem se na svoji levou ruku a prohlížela si zlaté linie procházející po mé ruce. Teoreticky tady jsem izolovaná od světa (kromě Buckyho), ne?

Opatrně jsem zmáčkla tlačítko na hřbetu dlaně a celá rukavice se stáhla do černého náramku. A nic jiného se nestalo.

Rozhlédla jsem se, jestli na mě něco nevyletí, ale všechno bylo v pohodě. Náramek jsem schovala do skříňky a odešla z koupelny.

Sešla jsem dolů po schodech, kde jsem uviděla Buckyho pořád ve stejné pozici na gauči.

,,Můžeš jít do sprchy." oznámila jsem mu a z lednice jsem si vzala nějaké jídlo. Nepřítomně kývl, takže jsem si povzdechla a dřepla si před něj. Zaluskala jsem mu prsty před obličejem a on se na mě prázdně podíval.

,,Dobrý?" nadzdvihla jsem mírně obočí a on kývl. Jo, jasně, vypadáš, jako kdyby tě právě mučili a jsi v pohodě.

,,Víš, že se mnou můžeš mluvit, že?" pousmála jsem se a on zase kývl. Pochybovala jsem, že mě vůbec poslouchal, jelikož vypadal fakt mimo. Jako ztracený v jiné realitě, kde je jenom on a jeho myšlenky. Takhle jsem ho viděla už hodněkrát.

,,Budu nahoře." zvedla jsem se a i s jídlem jsem odešla nahoru.

Bylo mi jasné, že nebyl v pohodě, ale nutit ho do mluvení by nepomohlo. Sice mě jeho uzavřené chování trochu zklamalo, ale chápala jsem to. A jak už jsem říkala, momentálně mu musím dát trochu prostoru a čas.

Pár hodin jsem byla v "pracovně" a zkoumala jsem pár dokumentů. Byly nové a zdálo se mi, že mi Shuri sesbírala zajímavé články a schválně je dala do několika složek.

Když jsem si šla už lehnout, tak jsem z koupelny uslyšela téct vodu a pousmála jsem se.

***

Uprostřed noci mě probudil křik. Hned mi bylo jasné, kdo to je, takže jsem seběhla schody a uviděla Buckyho, jak sedí na zemi s dekou a těžce oddychuje.

,,Hej." došla jsem k němu a sedla si před něj. Vyděšeně se na mě podíval.

,,Byla to jenom noční můra, dobře?" podívala jsem se mu do očí a položila mu ruce na ramena. Neobvykle se extrémně potil.

,,Jenom noční můra." mluvila jsem klidně dál a on kývl. Díval se mi do očí a dech se mu trochu zpomalil. Celkově vypadal trochu klidněji (aspoň zvenku).

,,Ahoj." řekl překvapeně, jako kdyby si teprve teď uvědomil, že tam jsem.

,,Ahoj." usmála jsem se. Už se zase choval jako roztomile zmatené štěně.

,,Asi o tom nechceš mluvit...?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu a on jemně zavrtěl hlavou. Chápavě jsem kývla.

,,Jdi zase spát, jo?" mírně jsem mu rukou zatlačila na holý hrudník. Lehl si zpátky na zem a já si sedla na gauč kousek od něj. Na stole jsem si všimla krabičky se švestkami a usmála jsem se znovu.

Po chvíli se jeho dech úplně zklidnil a já tím poznala, že usnul. V okně jsem viděla, že je pořád ještě tma, takže jsem si šla potichu lehnout nahoru.

Nezabijte mě za to, že jsem tam s ním nezůstala, ale on to fakt zvládne. Nějak. Doufám. Stejně by mu moje přítomnost nijak nepomohla. A navíc jsem dost silně panikařila.

Nikdy jsem mu vlastně nedokázala doopravdy pomoct. Vždycky jsem ho jenom uklidnila, ale ty sny se vracely zpátky. Cítila jsem, že se mi dech zrychluje.