Záhadná I. (Avengers FF)

Devatenáctá

Po hovoru jsem zhluboka vydechla. Mrkáním jsem zaháněla slzy.

Onen rozhovor znamenal pro mě jen jedno. Budu muset opustit Buckyho. Jediná věc, kterou jsem nechtěla udělat a vyhýbala se jí.

Schovala jsem si obličej do dlaní a po tváři mi stekla slza. Cítila jsem se absolutně bezmocně jako ptáček s obojkem zavřený v otevřené kleci.

Celou dobu jsem odmítáním odchodu riskovala jenom sebe, ale teď jsem riskovala osud celé Wakandy. Celého státu, jeho populace a lidi, které jsem si oblíbila. A toho kterého jsem milovala. Nemá smysl to zapírat... stejně mu to pro jeho dobro neřeknu.

Utřela jsem slzy a v koupelně si umyla obličej, abych se připravila na posledních pár hodin s ním.

Sešla jsem po schodech dolů a uviděla ho klidně si číst Harryho Pottera. Mám dojem, že to byl už druhý díl, četl rychle. Zaháněla jsem slzy.

,,Ahoj." usmála jsem se na něj. Podíval se na mě a nakrčil obočí.

,,Dobrý?" odložil knížku na stůl.

,,Jo." zase jsem se falešně usmála a to mi pomohlo nebrečet. Šla jsem si sednout k němu.

,,U čeho jsi?" kývla jsem na knížku a on se pousmál.

,,První zkamenělý." odpověděl a já přikývla.

Dalších pár hodin jsem tedy strávila s ním. Jen tak jsme si povídali o různých nepodstatných věcích, ale mně to nevadilo.

Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly chvíli po jedenácté. S nepřízní jsem se na něj otočila zpátky, jelikož jsem věděla, co mě čeká.

,,Asi už půjdu spát." zašeptala jsem jemně a on přikývl. Zvedla jsem se z gauče a mrkáním zase zaháněla slzy. Stála jsem u schodů, ale nedokázala jsem jít nahoru.

,,Bucky?" otočila jsem se na něj. Zrovna se zvedl z gauče a podíval se na mě tázavě. Došla jsem k němu a pořádně ho objala. Uslyšela jsem, že se usmál a objal mě zpátky.

Věděla jsem, že je to naposledy, co ho vidím a donutila jsem sama sebe nebrečet. Pokud si myslíte, že jsem citlivka, tak to máte naprostou pravdu.

,,Dobrou noc." zašeptala jsem a s nevolí se od něj odtáhla. Věděla jsem, že čím déle u něj budu, tím to bude těžší.

,,Dobrou." pousmál se a já odešla.

Vrazila jsem do ložnice a lehla si na postel. Obličej jsem zabořila do polštáře a tlumeně zakřičela, jako malé dítě a upřímně jsem se tak i cítila.

Už klidnější jsem se zvedla a začala si balit. Jenom pár nejdůležitějších věcí do batohu a schovala jsem ho pod postel, kdyby náhodou vešel Bucky.

Šla jsem do pracovny, abych se mohla spojit s "neznámým" a oznámit mu, že mizím. Všimla jsem si, že mě už sám očividně kontaktoval.

,,Takže?"

Ještě chvíli jsem přemýšlela a potom jsem rychle odpověděla.

,,Budu si hrát na schovku."

Očividně jsem ani tohle nedokázala brát vážně. Pořádně jsem si neuvědomovala, co se stane a ani jsem nechtěla.

Zobrazil si zprávu, chat se zablokoval a vypnul. Zhluboka jsem si povzdechla a psychicky se připravovala. Stejně mi to bylo k ničemu, na tohle jsem připravená nebyla.

Šla jsem zpátky do ložnice. Prostě jsem tam jen tak seděla, nechala mi slzy stékat po tvářích a bránila se jakémukoliv pohybu.

Za dvě hodiny plného sezení a koukání do země jsem se zvedla, vzala batoh zpod postele a vydala se potichu dolů. Uviděla jsem, že Bucky spí mírumilovně na gauči.

Otočila jsem se ke dveřím, ale hned jsem se zastavila. Nemohla jsem ho tady jen tak nechat.

Otočila jsem se zpátky a popadla papír na stolku. S dalšími slzami v očích jsem mu napsala krátký vzkaz.

,,Není to tvoje vina."

Chtěla jsem k tomu napsat ještě dvě prosté slovíčka, ale věděla jsem, že nemůžu. Vyvolalo by to u něj pravděpodobně řetězovou reakci a pokusil by se mě najít ještě intenzivněji.

Odložila jsem propisku s papírkem na stolek a vydala se ke dveřím. Otevřela jsem je.

Stála jsem před chatou s mapou v ruce a batohem na zádech. V břiše mi nepříjemně mravenčilo z nového poznání, které se mi ani trochu nelíbilo. Zároveň mě to fascinovalo a to mě opravdu hodně vyděsilo. Zase jsem byla zmatená.

Stála jsem tam už několik minut a několikrát hodnotila celou situaci. Vždy mi bohužel vyšlo, že se tohle musí stát a že to je nejlepší možnost.

Váhavě jsem nakročila a nakonec první krok udělala. Rozešla jsem se směrem podle mapy a postupně se dostávala k hranicím.

Prvně jsem chtěla ukrást nějaké létátko (co by samo o sobě nebyl problém), ale uvědomila jsem si, že na ně má Shuri nějaký speciální kód a navíc jsem ji nechtěla zradit až tak moc.

Cestou jsem brečela. Hodně brečela. Začala jsem si více uvědomovat, co se děje a nebylo to nic příjemného. Ale neměla jsem na výběr. A taky mě děsila představa čehokoliv, co se mi na útěku může stát.

Snažila jsem se jít rychle a občas jsem i popoběhla. Srdce se mi lámalo na tisíce kousků a já si to odmítala připustit. Odmítala jsem si připustit, že už je pravděpodobně nikdy neuvidím a oni nikdy nezjistí, proč jsem odešla. Věděla jsem, že Bucky se za můj odchod bude nějakým způsobem vinit. I když jsem napsala ten lísteček.

Celé mi to přišlo tak moc nefér. Jasně, pravděpodobně jsem tomu muži zničila život, ale neúmyslně. A on mi teď zničil život taky.

Měla jsem chuť se rozkřičet, ale neudělala jsem to a pokračovala jsem v cestě. Rychle jsem procházela loukami a lesy až jsem se dostala k mé cílové destinaci. Poznala jsem to díky fotky z map.

Byla stále tma a věděla jsem,že mi dochází čas. Šla jsem dál. 

(897 slov)

(omlouvám se za hodně krátkou kapitolu)

Prosím, odložte vražedné nástroje, přestaňte hledat moji adresu a přečtěte si v klidu další odstavec.

Nebojte se, tuhle chaotickou... věc takhle rozhodně nenechám. Stoprocentně čekejte druhý díl, který vyjde ještě nevím kdy, jelikož si chci předepsat pár kapitol v případě nějakého bloku psaní. :D

Každopádně se v tom druhém díle možná nebude odehrávat to, v co doufáte. *ďábelský mrk mrk*

Málem jsem zapomněla na oznámení, že možná (opravdu jenom možná) vyjde i nová kratší anglická nebo česká povídka (bude mít pravděpodobně jenom o pár kapitolek míň než tahle). Těšte se (pokud bude lol). :3

A ano, možná mi ukápla slzička při vžití se do charakteru. Ale jen možná.

love y'all <3