Záhadná I. (Avengers FF)

Osmnáctá

Otevřela jsem oči a lekla jsem se při pohledu na opěrku gauče, která byla až moc blízko. Sedla jsem si a zjistila, že jsem přikrytá dekou. Přede mnou, v kuchyni, stál Bucky a něco vařil.

,,Já usnula?" došourala jsem se k němu. Pobaveně přikývl a já protočila oči v sloup.

,,Kolik je?" protřela jsem si oči a podívala se na něj. Vypadal až podezřele moc vyspale.

,,Spala jsi ani ne tři hodiny, je čtvrt na tři." konstatoval a dál něco míchal na pánvičce.

,,A proto ses rozhodl jen tak vařit?" nadzdvihla jsem obočí.

..Měl jsem hlad." pokrčil rameny a já se uchechtla. Poté jsem se ale i usmála.

,,Zavolej mě." poklepala jsem ho dětsky po rameni a vyšla z kuchyně pryč.

Převlékla jsem se a zase si zalezla do laborky. Vzpomněla jsem si na výhrůžku jednoho neznámého a rychle jsem si vyhledala svoje jméno. S hrůzou jsem našla nový článek.

Nějakou dobu jsem si ho četla a byla jsem upřímně šokovaná. Abych to shrnula...

Můj velice oblíbený Neznámý se rozhodl testování na mě přednést jako absolutně dobrovolný projekt a prý jsem spolupracovala perfektně. Zároveň napsal, že bych s trochou tréninku dokázala srovnat se zemí minimálně celé Chicago. A taky se zmínil o mých sledovacích schopnostech.

Fuck.
Setnula jsem ruce v pěst.

Fuck!
Bouchla jsem pěstí do stolu.

FUCK!
Tlakovou vlnou jsem mrskla několika zápisky o zeď. Papíry se rozletěly skoro po celé místnosti.

Zakryla jsem si rukou ústa a začala jsem těžce dýchat. Všechen ten tlak uvnitř mi spaloval vnitřnosti. Najednou jsem nedokázala dýchat. Vjela jsem si rukama do vlasů a zády sjela po zdi za mnou. Slzy mi nekontrolovatelně začaly stékat po tvářích.
Uvědomování, co se stane, bylo pěkně k ničemu a bezmoc mi moc nepomáhala.

Dveře od mé "pracovny" se otevřely a dovnitř vešel Bucky se znepokojeným výrazem. Rozhlédl se po místnosti a zamračil se při pohledu na bordel, který po mě zůstal. Jakmile si všiml mě sedět na zemi, tak se mu obličej trochu uvolnil a dřepl si ke mně, ruku mi položil na rameno.

,,Co se stalo?" zeptal se jemně.

,,Nic jenom..." popotáhla jsem a utřela si rychle slzy z obličeje. ,,... normální věci." krátce a smutně jsem se pousmála.

Chápavě (?) kývl a rozhlédl se kolem. Pohledem se zastavil u projekce obrazovky, na které byl onen článek o mě. Debilní shodou okolností tam byla fotka mé paže, do které mi zrovna zaváděli nějakou injekci do žíly. A ještě debilnější shodou okolností tam šlo krásně vidět na moji celkem výraznou jizvu od kulky, kterou samozřejmě znal.

Rychle jsem se zvedla a projekci vypnula. Otočila jsem se zpátky na něj a stiskla rty k sobě.

,,Co to bylo?" nakrčil obočí.

,,Nic důležitého." falešně jsem se na něj usmála. Podíval se na moji pravou ruku, kterou jsem možná až moc nápadně schovávala za zády.

,,Ario..." naklonil neústupně hlavu na stranu. Věděla jsem, že se jen tak nevzdá, ale to já taky ne.

,,Nebylo to nic důležitého." řekla jsem pomalu. Myslimyslimysli.

,,Jenom jsem našla nějaké moje fotky z Hydry." pokrčila jsem rameny a on se zamračil.

,,Nelži." pousmál se smutně a já se zhluboka nadechla. Pochybnosti o rozhodnutí, které se chystám udělat, se dostavily téměř okamžitě. Ale já mu stejně nedokázala lhát.