Number 10 [MidoTaka] (KnB)

20.

Ahoj!!

Věnováno AsteStilin <3 

Na malou chvíli jsem z toho byl mimo. Ale vedle něj jsem se cítil tak příjemně, že jsem to nechal být a zanedlouho usnul. Spalo se mi tak dobře. Zdálo se mi o něm, jak spolu hrajeme basketbal. Byl to náročný boj, ale my to bok po boku zvládli a připsaly si svou první výhru. Začal jsem skákat do vzduchu jako malé dítě, když v tom mě Midorimovo paže zachytily ve vzduchu a stáhly mě k sobě. Tisknul mě na sebe a u toho měl ten nejkrásnější úsměv, co jsem mohl vidět. Najednou jsme si zahleděli do očí a začali se k sobě přibližovat...a konec. 

Z mého krásného snu mě probudilo chichotání dvou malých zlobivyých holčiček a zvuky, jako by vás někdo fotil. Otevřel jsem oči a spatřil stále spícího Midorimu. Škubl jsem sebou leknutím, ale s ním to ani nehlo. Naopak. Přitáhl jsi mě ještě víc k sobě. Teď mi tak došlo, že mě musel objímat celou dobu. Dal jsem jeho ruku stranou, abych se mohl posadit. Haruka se začala smát. 

,,Neboj se, jeho jen tak nic nevzbudí." řekl s úsměvem. Dívala se na nás a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. 
,,Bratr se s ostatními moc nekamarádí a z tebe si rovnou udělal svého plyšáka...musí tě mít hodně rád." 

Jo vážně jsem se cítil na rozebírání vtźtahů hned po ránu a ještě k tomu s malou holkou. 
,,Co tu vy dvě vůbec děláte? Nemáte ještě spát? Kolik je vůbec hodin a co jste to dělali s těmi telefony? Doufám, že jste nás nefotily?" položil jsem jim hned několik otázek najednou. 

,,Chtěli jsme vás zkontrolovat, blíží se desátá hodina. Navíc tu ráno zvonil Kiyoshi a o žádném focení vás dvou nevíme. A nepokládej nám tolik otázek ani nevím, jestli jsem odpověděla na všechno." řekla Rin. 

,,Počkat! On tu byl Kiyoshi? Co jsi mu řekla? Měla jsi mě vzbudit!" vyhrkl jsem, aniž bych si uvědomil, že vedle mě spí Midorima. 

,,Nic...jen že spíte. Vypadal naštvaně, ale dovnitř pustit nechtěl..." řekla vystrašeně a vypadala, že má na mále. 

Sakra! Nechtěl jsem ji vyděsit. Natáhl jsem se k ní a pohladil ji po jemných vláskách. 
,,Promiň, nechtěl jsem křičet. Nezlobím se, neboj. A neříkal ještě něco?" pověděl jsem už klidněji. 

,,Jen, že se odpoledne zastaví. Můžeme si s Haru-chan vzít kousek dortu?" 

,,Vyjímečně ano, když jsme vstávali tak pozdě, ale ne že pak nesníte oběd. Teď jděte a počkejte na nás v domě." 

,,Zkus ho probudit jako šípkovou růženku, třeba se vzbudí a když to nezabere, zlochtej ho." 

,,Haru-chan, mám říct tvému bratrovi, k čemu mě to navádíš?" 

,,Už půjdeme raději dovnitř, tak hodně štěstí."

Co prosím? To je ale potvora. Začínal jsem věřit Midorimovým slovům. Děvčata odešli. Pohlédl jsem na toho spícího dlouhána. Vypadal tak klidně a bez těch brýlí by ho jeden nepoznal. Sklonil jsem se k němu. 
,,Vstávej, už bude skoro deset a ty dvě malé rošťandy už začaly strašit." řekl jsem, ale nereagoval. Jako šípkovou růženku jsem ho fakt budit nechtěl...nebo spíš nemohl...nebylo by to správné. Takže jsem zvoli tu druhou metodu. Dotkl jsem se jeho odhaleného krku polštářky mých prstů a jemně po něm přejel tam a zpět. Stiskl mi ruku a oklepal se. 

,,Takao!?" řekl jsem rozespale a několikrát zamrkal, abych se přesvědčil, že je to opravdu on. Jestli mi chtěl hned po ránu způsobit erekci, málem se mu to povedlo. Pustil jsem jeho ruku a začal šmátrat rukou po brýlích. Když jsem je našel, nasadil jsem si je a podíval se na hodinky. 
,,To už je deset? A prosím příště mě nelochtej..." 

,,Haru, mi to poradila a asi lepší volba než si hrát na šípkovou růženku..." řekl jsem a drbal se na týlu. Byl hrozně roztomilý po ránu. 

,,Ona a ty její pohádky." povzdechl jsem si. Ale představa polibku s ním se mi zamlouvala. Bože, nemysli na takové věci hned po ránu, Midorimo! 

Pokračování příště...