Number 10 [MidoTaka] (KnB)

11.

Ahoj!!

Co odešel Takao, jsem přemýšlel, zda se mám jít za nimi podívat na hřiště nebo ne. Chtěl jsem si proklepnout Midorimu, ale nuceně se s ním bavit...to nebylo nic pro mě. Nevím, jestli bych dokázal skrýt fakt, že ho prostě nemusím stejně jako zbytek zázračné generace. 

Co mám dělat, ptal jsem se sám sebe. Už vím. Prostě tam půjdu a budu je sledovat z povzdálí. Nebudu se muset přetvařovat a snad se mi podaří zjistit, co s ním má Midorima v plánu.

Obul jsem si boty a vyrazil. Přes to děsné vedro jsem nikam nepospíchal, nechtěl jsem se proměnit v rozteklý nanuk. Z dálky jsem viděl oplocení hřiště. Polmalu jsem se plížil blíž, dokud se mi nenaskytl pohled na ty dva. Midorima se podíval do malé taštičky. Najednou se upřímně usmál, což bylo pro členy generace velice neobvyklé. Poděkoval mu a objal ho. 

Proč ho jako objímal? Proč se na něj usmíval? Proč se jeho tváře červenají víc než obvykle? Proč by mu Takao vůbec dával dárek? Někomu, koho sotva zná. Měl jsem sto chutí tam jít a odtrhnout je od sebe. Přesto jsem se ovládl a neudělal to. Poté si sedli na zem. Takao si pohrával s míčem a vyptával se Midorimy na dobu, kdy byl v zázračné generaci. Raději jsem se otočil a vydal se na cestu domů, nepotřeboval jsem vidět, jak je Takao natěšený z té bandy namyšlených idiotů.

-----------------------------------------------

Vypadalo to, že jsem ho vyptáváním se na generaci rozesmutnil. Cítil jsem se provinile. Podle jeho vyprávění generace nebyla tak "úžasná" jen na povrch, ale i uvnitř. Neměli se moc rádi.
,,Nechceš si tedy zahrát, abych tě přivedl na jiné myšlenky?" optal jsem se jej. 

,,Ne, dnes se mi nechce hrát. Spíš mi pověz, proč tak ujíždíš na mém bývalém týmu?" 

,,Neujíždím, jen všichni jste byli tak výjimeční něčím jiným. Vždycky jsem chtěl hrát stejně jako vy." odpověděl jsem a zeširoka se usmál.

,,Neboj s trochou tréninku a vytrvalostí to zvládneš. Jak jsi vlastně věděl, co mám rád?" 

,,Teď se budeš smát. Projížděl jsem si tvůj profil na internetu a pak mě zaujala věta, kterou jsem od tebe nedávno slyšel také. Poté už jsem se jen modlil, aby to byla pravda." řekl jsem nervózně. Nechtěl jsem znít jako nějaký stalker, co si svou oběť přojíždí na všech sociálních sitích. 

,,Zabodoval si. Nepůjdeme pomalu k tobě? Můj horoskop mi dnes nedoporučuje velkou námahu kvůli dnešnímu horku." řekl jsem a on se začal smát.

,,Už zase ten tvůj horoskop." 

,,Alespoň vím, čemu se vyvarovat." řekl jsem dotčeně.

,,Víš, že to nemusí být pravda, ale kvůli tomu, že se tím řídíš, se to pravdou stává." 

,,Nejdříve jsem tomu nevěřil, ale když se ty předpovědi začaly plnit, uvěřil jsem. A nedělej si ze mě srandu!" 

,,To bych si nikdy nedovolil." řekl jsem a vstal ze země. Podal jsem mu ruku a pomohl mu vstát. Jeho ruka tak krásně hřála a když se při našem dotyku jeho teplo dostalo k mé ruce, srdce přidalo o úder navíc. Usmál jsem se a vedl ho k sobě domů. Také se usmál a tentokrát mé srdce úder naopak vynechalo. Co to se mnou je? 

Pokračování příště...