Number 10 [MidoTaka] (KnB)

1.

Ahoj!!

Nejdřív bych se vám měl představit. Jmenuji se Takao Kazunari a za pár měsíců mi bude šestnáct. Zrovna jsem ukončil poslední rok nižší strřední. Nejsem moc vysoký, mám černé vlasy a modré až šedé oči. Jsem celkem společenský a vtipný člověk...řekl bych. Mám nejlepšího přítele, Kiyoshiho, kterému bezmezně věřím. Mou láskou se stal basketbal, vždy jsem chtěl být stejně dobrý jako členi Kiseki no sedai. Stali se mým vzorem a inspirací. 

A teď k příběhu...

Začali nám letní prázdniny a Kiyoshi se chystal se svou rodinou na dovolenou. Chtěl, abych jel s nimi a rovnou mi říct něco hrozně důležitého...jenže to nepřipadalo v úvahu, jelikož naši měli koupené letenky do Benátek a já chtěl jet s nimi. Kiyoshi se mi zdál mírně naštvaný. Neřešil jsem to a balil si věci. Hrozně jsem se těšil. 

Bohužel jako každá zábava trvá jen chvíli i dovolená utekla jako voda a my už byly na cestě domů. Kiyoshi měl štěstí a vracel se až za týden, což pro mě znamenalo týden nudy. Vybalil jsem si věci, schoval dárek pro Kiyoshiho do šuplíku a následovala sprcha. Když jsem vylezl do sprchy, osušil jsem se a navlékl na sebe čisté věci. 

,,Takao, pojď se najíst, dokud je to teplé." zavolala na mě mamka z kuchyně. 

,,Už jdu." křikl jsem nazpátek a šel po vůni dobrého jídla. Přisedl jsem si ke stolu a s popřáním dobré chuti jsem pozřel první sousto. Bylo to tak dobré, miloval jsem mamky kuchyni. Nebylo nic, co by mi od ní nechutnalo. 

,,Mami, půjdu si ještě zaházet na koš, jestli nevadí?" špíš jsem zoznámil, než se zeptal. 

,,Jen jdi zlatíčko, ale nevracej se moc pozdě a jestli se opozdíš, napiš mi." 

,,Nemusíš se bát." uklidnil jsem ji a než jsem odešel, věnoval jsem ji pusu na tvář.

Mamka se na mě jen usmála a já utíkal s míčem ven. Šel jsem na hřiště, kam chodíváme s Kiyoshim a kde jsme se také poprvé poznali. Věděl jsem, že být sám bude nejspíš nuda, ale zase jsem nechtěl být celou dobu doma. Ovšem když jsem dorazil na ono hřiště, někdo tam byl. 

Vysoký zelenovlasý kluk s brýlemi. Přišel mi odněkud povědomý. Šel jsem trochu blíže a zastavil se u stromu. Nenápadně jsem ho pozoroval dál. Zrovna se vracel pro míč, poté došel až za trojku, jak se v basketbale říká, a hodil čistý koš. Teď jsem si byl na stoprocent jist, že je to Midorima Shintarou. 

,,Chceš mě jen pozorovat nebo se ke mně přidáš?" najednou řekl a díval se mým směrem. Dvěma prsty si posunul brýle výš a poté mě těmi prsty pobídl k sobě.

,,Promiň, nechtěl jsem tě tak "očumovat" jen jsem nečekal, že by někdo jako ty si chtěl zaházet zrovna se mnou."  řekl jsem nervózně. 

Pokračování příště...