Number 10 [MidoTaka] (KnB)

24.

Ahoj!!

Věnováno Hentailover06 :3

Čím víc jsem jej poznával, tím víc mi připadal dokonalý. Vynikal snad ve všem, co dělal. 
,,Kdo tě naučil tak dobře vařit?" optal jsem se a sledoval, jak mu jde všechno od ruky. Narozdíl ode mě.

,,Nevím, jestli dobře, to můžeš posoudit, až to bude hotové. No a většinu jsem odkoukal od mamky." odpověděl jsem a soustředil se na to, aby bylo všechno perfektní. 

Mezitím, co tak ladně nákrájel cibuli na tenké plátky a následně na kostičky, já sotva rozkrájel jednu papriku. Ještě k tomu, každá část byla jinak veliká a široká a nakonec jsem se při posledním tahu nožem řízl. Já jsem fakt antitalent. Šel jsem k umyvadlu, abych si to opláchl. 
,,Možná jsem se ti tu neměl motat, spíš ti akorát přidělávám práci, neboť mi něco říká, že to budeš muset nakrájet znovu." hlesl jsem a snažil se neznít tak zklamaně. Chtěl jsem na něj zapůsobit, ale já prostě nic kromě trojek snad neumím. 

,,Počkej, zalepím ti to a s tím si nedělej starosti, dodělám to. Ty mě můžeš sledovat a příště to určitě bude lepší." řekl jsem a umyl si ruce. Šel jsem pro náplast a dezinfekci, jeden nidkdy neví. Postříkal jsem mu řeznou ránu štiplavou látkou, trochu jej otřel a následně zalepil náplastí. 

,,Ty chceš se mnou riskovat nějaké příště u vaření, no to aby sis připravil rovnou několik náplastí." zavtipkoval jsem. Všiml jsem si těch šrámů a podlitin na ruce. Pokud si dobře pamatuji, ráno tam nic neměl. Než stihl dát, ruce pryč, jednu jsem zachytil a otáčel ji kolem dokola. 
,,Takao, co se ti stalo?" optal jsem se jej a palcem jemně přejížděl přes mírně nateklé škrábance a hleděl na tu podlitinu. Od čeho by to tak mohlo být?

,,Nic to není, jen pár škrábanců. Nepohodl jsem se jedním imbecilem ze školy, když jsem šel za Kiyoshim." zalhal jsem a doufal, že to nebude chtít nějak rozebírat. V jeho očích se najednou zračil vztek. Má snad o mě starost, problesko mi hlavou. 

,,Toho imbecila bych rád potkal." řekl jsem a stále se díval na jeho ruku. Nakonec jsem ji pustil. Jeho tváře byly mírně načervenalé.

,,Ale no tak, nic to není. A teď koukej a uč se." řekl jsem. Vysvětloval jsem mu každý krok do detailů. Jeden by mě už dávno neposlouchal, ale on jo. Kýval hlavou, že tomu rozumí a sledoval mě při práci. Sem tam se na něco zeptal. Za chvíli to bylo hotové a mohlo se to servírovat. Pobídl jsem jej, ať to ochutná a řekne mi svůj názor. 

,,Je to výborný. Jsi prostě úžasný, co víc k tomu dodat. Aspoň naberu jídlo, abych se necítil tak blbě z toho, že jsem nic nedělal." řekl jsem a začal nabírat do talířů. Takao zavolal holky. poté jsme si sedli ke stolu a pustili se do jídla. Ty potvory se v tom převážně rýpaly a pořád o něčem horlivě diskutovaly. Zbytek dne jsme proseděli u televize a koukali se děvčaty na pohádky. Dneska se nikomu znás nechtělo nic dělat. K večeru jsme jim připravili koupel a po nich se šli osprchovat. Samozřejmě odděleně. 

Vyšel jsem ze sprchy a koukl se na telefon. Bylo tam hned několik zpráv od Kiyoshiho. Neměl jsem náladu na nic z toho odepisovat, a tak jsem si ho ztlumil a telefon zamkl. Chvilku na to přišel Midorima. V rychlosti jsem si jej prohlédl. I přes ty věci šlo vidět jeho vypracované tělo. Takao, na co to zase myslíš. Nemůžeš si jen tak prohlížet svou návštěvu a konstatovat stavbu jeho těla. 
,,No včera jsme spolu sdíleli stan, dnes to bude postel. Snad ti to nevadí...jestli chceš, klidně půjdu spát k rodičům." navrhl jsem mu. i když bych byl vlastně rád, kdyby tu zůstal. S ním jsem se cítil bezpečně.

,,V pořádku, podle mé sestry jsem z tebe udělal svého plyšáka, možná proto se mi tak dobře spalo." řekl jsem. Na to se jen zasmál a poklepal na místo vedle sebe. 

Pokračování příště...