Number 10 [MidoTaka] (KnB)

23.

Ahoj!!

Nechal jsem ho jít a vydal se domů. Co jsem to zase provedl? Tohle mi jen tak nepromine...jestli ne vůbec. Proč se nedokážu ovládnout, když se zmíní Midorima. Nemám důvod na něj žárlit no, ne? A stejně udělám tohle. Už vážně nevím, co se to se mnou děje. Přestal jsem přemýšlet. 

Po chvilce jsem se ocitl doma. Rodiče doma nebyli a Yuuya zase něco hrál, takže se mě nikdo nemohl na nic vyptávat. Šel jsem si dát sprchu, abych si srovna své myšlenky...jenže ty se zaměřovaly jen na Takaa. Zavřel jsem oči a nechal na sebe téct teplou vodu. 

Viděl jsem ho před sebou, měl opět ten vystrašený pohled, jako když jsem jej natiskl na na plot. Ach ta blízkost. Byl jsem tak blízko a dotýkal se jeho úžasného těla. Znova ten pohled. I když se mě bál, líbil se mi tak ještě víc...chtěl bych ho takhle vidět znovu. Aniž bych si to uvědomil, rukou jsem přejížděl po svém údu. Vidíš, co se mnou děláš Takao? Nemůžeš být nikoho jiného. Budeš jen můj...

--------------------------------------------------------------

Prokousl mi ret, sakra! Pořád jsem nemohl pochopit, co to do něj vjelo. Podíval jsem se na své ruce. Byly poškrábané do krve. Tohle jen tak nezakryji. Co jim řeknu, až si toho všimnou? Kolem zápěstí se mi zbarvovala kůže. Sjel jsem po narůžovělé skoro až fialové barvě a stále jako by mě za tu ruku držel. Na druhé ruce jsem to měl jen napůl. Když jsem se na to tak díval, ptal jsem se sám sebe, jestli bych měl chodit s tím, co mi to udělal. Povzdechl jsem si a vrátil se domů. Odemkl jsem si a rychlostí blesku jsem se vytratil do koupelny. Smyl jsem si zaschlou krev ze rtu a rukou. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Pořád jsem se tvářil ublíženě, musím to změnit. 

,,Bráško, jsi v pohodě?" optala se malá Rin. 

,,Jo, jen jsem spadl, tak jsem se chtěl umýt." řekl jsem nazpátek. Ještě naposled jsem se podíval do zrcadla a nasadil úsměv, abych nevyvolal podezření. Poté jsem vyšel z koupelny a pohladil svou sestru po vláskách. 
,,Nezlobila jsi Shin-chana?" optal jsem se. Jen zavrtěla hlavou a hned na to se vytratila. Tak tohle byla stoprocentní lež. Přešel jsem do obývacího pokoje a koutkem oka zahlédl, jak dívky mizí na schodech. Porozhlédl jsem se kolem, než jsem očima našel Midorimu. Seděl znavený na pohovce. Přisedl jsem si kněmu a nemohl se ubránit smíchu. 

Stočil jsem k němu nechápavě pohled. Vážně se mi směje poté, co mě tu s nimi nechal. Před ním jsou ty dvě jako andílci, ale v mé přítomnosti se chovají jako malý démoni. 
,,Bavíš se nad tím, jak zničený jsem...tohle bych od tebe nečekal." řekl jsem na oko dotčeně. 

,,Neboj, od teď už mám vše na starost já. Jdu udělat oběd, abys nabral sílu. Jíš čínu?" optal jsem se a jen doufal, že bude souhlasit.

,,Jo jasně." rychle jsem odpověděl. Cokoliv od tebe budu mít rád, řekl jsem si pro sebe. 
,,A nechceš pomoc?" optal jsem se jej. 

,,Já myslel, že nemáš energii." odvětil jsem, i když jsem byl mile překvapen jeho reakcí.

,,Věř mi, příprava jídla je oproti hlídání těch dvou oddechovka a včera nám to také šlo. Tak mi podej zástěru a jen mi říkej, co dělat." 

,,Vážně nemusíš, klidně si odpočiň. Dlužím ti to." řekl jsem, ale jeho přísný pohled mi nedovolil ho dále odmítat. Podal jsem mu zástěru a usmál se na něho. Rychle jsem si ho vyfotil. 
,,Až o tobě někdo řekne, že jsi chladný nebo něco podobného, ukážu mu tuhle fotku." prohodil jsem se smíchem. 

,,Fajn, jak chceš." řekl jsem a též si ho vyfotil. Aspoň to nemusím dělat potají, pomyslel jsem si. Teda ne že by mě to napadlo, ale on v té zástěře vypadal hrozně roztomile. 

Pokračování příště...