Number 10 [MidoTaka] (KnB)

13.

Ahoj!!

Když tak sebevědomě tvrdil, že se do něj zamiluje moje malá sestra, co když se zamilují i já? Bylo mi s ním víc než dobře. Nikdy předtím jsem se takhle necítil. A třeba ten horoskop byl pravdivý. Přeci jen...ten den jsem nikoho jiného nepotkal. Ale je to vůbec možné? Je vůbec na kluky? A dal by mi šanci? Zakroutil jsem hlavou. Ne, určitě si to jen namlouvám. Známe se jen pár dnů.

Jo a za těch pár dnů kvůli tobě vynechal svého nejlepšího přítele, dál ti dárek, pozval tě k sobě domů na večeři a teď tu sedíte vedle sebe a posloucháte písničky a vůbec se na tebe nedívá, pomyslel jsem si. Podvědomě jsem se snažil si namluvit, že k němu opravdu něco cítím a mám snad i šanci.

Počkat! On se na mě pořád dívá. Jak by taky ne, určitě se mě po dobu přemýšlení zeptal hned na několik věcí a já mu nebyl schopný odpovědět ani na jednu, protože jsem nedával pozor.

,,Promiň, trochu jsem se ztratil ve svých myšlenkách. Říkal jsi něco?" optal jsem se. Jindy by mě to vytáčelo, neměl jsem rád, když mě lidi sledovali takhle zblízka, ale jeho pohled mi nevadil. Tohle není normální. Mám pocit, že v tom začínám lítat.

Když byl zamýšlený vypadal tak jinak a na tváři měl nepatrný úsměv. Byl zvláštní.
,,Vlastně už ani nevím, co jsem říkal. Ztratil jsem se, když jsem viděl tebe, jak se ztrácíš ve své hlavě. Jak to někdo takhle dokáže? O čem jsi přemýšlel?" optal jsem se ho a nemohl si nevšimnout toho malého nádechu červené v jeho tvářích.

Musel jsem rychle něco vymyslet. Nemohl jsem mu jen tak říct, že jsem smýšlel nad jeho roztomilou maličkostí. Nebo mohl? Ne bůh ví, co by to způsobilo.
,,Nad novou školou. Už se pomalu blíží. Jaké to tam bude a podobně. Celkem mě to děsí." zalhal jsem. Stačilo mi, že tam bude on.

,,Tebe něco děsí, myslím, že vyděšení budou oni až se po jejich chodbách bude procházet skoro dvoumetrový prvák." řekl jsem se smíchem, aniž bych to rozmyslel. Co kdyby ho to urazilo?

,,Nebudou se bát když vedle mě uvidí malého kluka. Protože, jestli se mě nebojí on, nebudou se mě bát ani oni. Přesně tohle si pomyslí, až se tou chodbou budeme procházet spolu." poveděl jsem a mírně pozvedl koutky nahoru.

,,No když nebudeš mít ten tvůj obvyklý, přísný pohled a budeš se usmívat stejně jako teď, tak máš nejspíš pravdu."

,,Když nemám důvod se smát, tak se nesměju. Až začne škola, budeme sedět spolu v lavici? Nechci se seznamovat s novými lidmi." spíš to znělo jako oznámení než žádost.

,,Bude mi ctí, přeci neodmítnu někoho s Kiseki no Sedai." prohodil jsem se svým obvyklým širokým úsměvem.

,,Tak přesně takovým řečím bych se rád vyhnul."

,,Jen tě škádlím." řekl jsem a dloubnul do něj loktem. Chvilku to vypadalo, že na takový typ srandy není zvyklý a že mě zabije pohledem, nakonec mi opět věnoval ten nepatrný úsměv.

Už jsem se jej chtěl zeptat, jestli měl nějaký vztah, když v tom nás zavolala jeho mamka na večeři. Šli jsme si umýt ruce a společně sešli až do kuchyně, kde byl i jeho otec. Vypadal mile stejně jako jeho matka a samotný Takao. Vzájemně jsme si podali ruce a představili se. Jen jsem doufal, že se nebudou nijak moc vyptávat. Posadili jsme se ke stolu a popřáli si dobrou chuť. Cítil jsem se trochu nesvůj, a tak jsem se do jídla nehrnul, i když to bylo opravdu dobré. A i když jsem nechtěl, aby se na nic neptali, teď bych za to byl rád, neboť to ticho bylo horší. Nakonec se Takaovo matka ujala slova.

Pokračování příště...