Number 10 [MidoTaka] (KnB)

5.

Ahoj!!

Z toho, co právě řekl, jsem najednou oněměl. On a milovat mě? To jako vážně? Možná proto všechny ty holky, co po něm tak toužili, nemilosrdně odmítal. Ano, to dávalo smysl, ale proč zrovna já? Nevěděl jsem, co mám v dané situaci dělat. Naprosto jsem zkoprněl. Měl jsem ho opravdu velice rád, byl jako můj bratr, ale nevěděl jsem, jestli ho dokážu milovat. 

,,Kiyoshi..." hlesl jsem nejistě, ale ihned mě přerušil.

,,Takao, promiň. Vím, že to bylo náhlé, jestli chceš, dám ti čas na rozmyšlenou." 

,,Kiyoshi, víš, že jsem nikdy vztah neměl...ani nevím, co je to milovat a už vůbec nevím, jak vypadá láska mezi dvěma kluky." přiznal jsem se. V těchto věcech jsem vážně neuměl chodit. 

,,Bojíš se, že by se nám posmívali?"

,,Nevím..." odpověděl jsem. O posměch mi ani tak nešlo, spíš o to, zda bych dokázal milovat někoho, koho jsem po celou dobu vnímal jako bratra. 

,,Tohle už je v dnešní době normální, nikdo se nám posmívat nebude a jestli nevíš, co to znamená, nech mě ti to ukázat. Slibuji, že ti neublížím." pověděl jsem s úsměvem a hřbetem ruky přejel po jeho tváři.

,,Mohl bych to zkusit, ale nic víc ti neslibuji..." přerušil mě polibkem...jiným polibkem, než jsem byl zvyklý. Cítil jsem, jak do mých tváří stoupá červeň. Nebylo to tak špatný, jak jsem očekával, ale stále mi to přišlo zvláštní.

,,Co máš dnes v plánu?"

,,Chtěl jsem si jít v šest zaházet s Midorimou na koš a jestli chceš, představím vás." 

,,Promiň, ale myslím, že to raději vynechám. Možná někdy jindy. Běžel jsem za tebou hned, jak jsme přijeli, takže jsem si nestihl ani vybalit."

,,V pohodě, tak jindy. No vlastně i kdyby jste se neseznámili teď o prázdninách, tak ve škole ano. Rodiče ho přihlásili na stejnou školu. Doufám, že mě vezmou do basketbalového týmu a jeho také, abychom spolu mohli hrát. Bude fajn mít mezi sebou někoho tak zručného." 

Tak na tohle jsem zrovna dvakrát reagovat nechtěl. Proč musí jít na stejnou školu? 

,,Jo to bude fajn. Poslyš a nechtěl bys dnes u mě přespat? Dlouho jsem tě neviděl a tři hodiny, než mi zase zmizíš, mi nestačí." zkusil jsem změnit téma. Tak nějak jsem prostě nechtěl, aby se stýkal s Midorimou. 

,,No já ale nemůžu...nezlob se, slíbil jsem Midorimovi, že dnes přijdu. Ale zítra ti to vynahradím a rovnou se domluvím s rodiči, abych u tebe mohl přespat." 

,,Dobře, nic se neděje. O to víc se budu těšit na zítřek." řekl jsem s falešným úsměvem a snažil se zadržet vztek, který jsem pociťoval. Tak já se vrátím po dvou týdnech a on dá raději přednost svému novému kamarádovi ze zázračné generace místo toho, aby byl se svým nejlepším přítelem. Prozatím jsem to nechal být a dělal jakoby nic. Možná jen dělám ukvapené závěry. Už jsem zapomněl, jak si Takao potrpí na slibech. 

Pokračování příště...