Number 10 [MidoTaka] (KnB)

25.

Ahoj!! Věnováno HarukoKazunari0 :33

Po krásném víkendu stráveném s Midorimou a holkami, kdy jsem si nechal projít vše hlavou, jsem si uvědomil spoustu věcí. První z nich bylo to, že Kiyoshi nebyl takový, jaký se zdál. Poznal jsem jeho další vlastnosti, jež nebyly zrovna příjemné, a to mě donutilo ho vnímat zcela jinak. 

Také jsem si uvědomil, že mu nedokážu opětovat city a sám jsem si nebyl jistý, jestli jsou jeho city ke mně zdravé. Neviděl jsem to na zářnou budoucnost po jeho boku. Naopak byl jsem rozhodnutý vše ukončit. Když se mi vyznal, říkal jsem mu, že bych to mohl zkusit, ale nic mu neslibuji. Zkusil jsem to, a tak by mě mohl nechat jít, no ne? Jenže už teď, když si představím, jak probíhá tahle konverzace, je mi jasné, že to nebude tak lehké. Určitě se naštve. 

Než jsem si s ním začal, nevěděl jsem, jak láska vypdá a myslel jsem si, že mi to opravdu ukáže, ale díky němu jsem zjistil, jak by vypadat neměla. Nechtěl jsem se ve vztahu cítit stísněně a bát se svého druha. 

Naopak s Midorimou... s Midorimou to bylo jiné. Cítil jsem se v jeho přítomnosti tak dobře a tak bezpečně. Vždy se mi snažil vyhovět a oproti Kiyoshimu byl tolerantní. Když se usmál, donutil mé srdce bít rychleji a v jiných případech jej i na chvíli zastavit. Zamiloval jsem se do něj. 

Proto jsem to musel všechno ukončit...

---------

Zazvonil jsem na Kiyoshiho. Během chvilky už mi otevíral dveře. Když mě viděl, zeširoka se usmál. Nedokázal jsem se usmívat jako on, ale źvládl jsem aspoň lehký úsměv. Pozval mě dál. Chvíli jsem přemýšlel, jestli by nebylo lepší vyřešit to venku, ale nakonec rozhodl on za mě. Chytil mě za ruku a stáhl k sobě do objetí, jež jsem mu nedokázal opětovat. Jakmile se odtáhl, zavřel za námi dveře a vedl mě k sobě do pokoje. Začala se ve mně vařit krev. 

,,To se ani nezeptáš, proč jsem vlastně přišel?" nadhodil jsem krapet jízlivě. Poté jsem jen zakroutil hlavou a povzdechl si.

,,Takao...já chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se předtím choval. Nevím, co to do mě vjelo." řekl jsem a omluvně se na něj zadíval. Avšak uvnitř jsem byl naštvaný a rozhodně jsem ničeho nelitoval, zasloužil si to. 

,,To, co jsi udělal, se nedá jen tak omluvit. Opravdu jsem to s tebou chtěl zkusit, ale nedokážu pokračovat dál. Mám tě hrozně moc rád, ale není to ta náklonost, kterou bys chtěl. Pro mě jsi především bratr a chci, aby to tak zůstalo." řekl jsem odhodlaně. Jenže odhodlání mě ihned přešlo, když se z jeho omluvného pohledu stal chladný. Kdyby uměl jeho pohled vraždit, byl bych na místě mrtvý. Ztěžka jsem polkl. A to jsem se opravdu snažil, aby to nevyznělo nijak hrozně.

,,Chceš to ukončit? A proč? Protože mi jednou ujely nervy? Neměl jsi mě provokovat! Kdybys byl se mnou a ne s ním, neudělal bych to! Ani nevíš, jak na něj žárlím!" křikl jsem po něm. Jen při představě těch dvou vedle sebe to ve mně vřelo. On je můj! A pokud ho nebudu moci mít já, nebude ho mít nikdo! 

,,Takže si za to můžu vesměs sám? Chtěl jsem to vyřešit v klidu, ale očividně to nejde. Nedal jsem ti jediný důvod, abys na něj mohl žárlit. Ale jak chceš. Kdybych si měl vybrat, vybral bych si jeho, protože on se chová, jako by mu na mě záleželo. Za to ty se staráš hlavně o sebe a svoje touhy, jsi sobecký!" křikl jsem nazpátek. Otočil jsem se na patě s tím, že odejdu. Chytil mě za ruku a silně zatáhl. Snažil jsem se vytrhnout z jeho sevření, ale jeho stisk byl příliš silný. Začínal jsem se bát toho, co by mohlo následovat. 

Pokračování příště...