Number 10 [MidoTaka] (KnB)

14.

Ahoj!!

Věnováno 1aKajaz1 😊

Tak na tohle by se dalo zvyknout. Dobrá večeře, normální otázky a ani jedna z nich směřující na vztahy či podobně. Takaovo rodiče byli skvělí stejně jako on. Nebo že bych je takhle vnímal právě kvůli Takaovi? Možná, odpověděl jsem si sám. Nutilo mě to zvednout koutky nahoru.

,,Přesně o tomhle mluvím, úsměv ti sluší, měl by ses usmívat častěji." poveděl jsem. I když mám pocit, že něco podobného už jsem mu říkal. To nevadí, tohle mu budu říkat, dokud se nebude usmívat pořád.

,,Možná se pokusím usmívat víc, když mi k tomu dáš důvod." řekl jsem, aniž bych nad tím přemýšlel. Doufám, že to nebude brát nijak divně.

,,Vynasnažím se a děkuji za hezký den."

,,To já bych měl děkovat, tvý rodiče jsou fajn." hlesl jsem a začal si nazouvat boty.

,,Mám tě jít doprovodit?" optal jsem se.

,,Ne, bydlím jen o pár domů dál, zvládnu to." odpověděl jsem.

,,Dobře, tak napiš, až dorazíš, abych se ujistil, jestli jsi v pořádku." řekl jsem ještě a pomalu za ním zavřel dveře. Byl to vydařený den, pomyslel jsem si a šel si dát sprchu. Když jsem se vrátil do pokoje, měl jsem dvě nové zprávy. Jednu od Midorimy a druhá byla od Kiyoshiho. Odepsal jsem Midorimovi a zavolal Kiyoshimu. Jen, co hovor skončil, usnul jsem.

--------------------------------

Uběhl týden. Velice podivný týden, kdy jsem se snažil být tím nejlepším kamarádem a zároveň i přítelem, ale bylo to obtížnější, než jsem si myslel. Z toho týdne se ti dva nesetkali ani jednou, avšak z Kiyoshiho stránky to vypadalo, že o to za prvé nestojí a že už teď ho nemá rád. Sice to nikdy nezmínil, ale jak došlo na téma Midorima, měl na tváři divný výraz. Štvalo mě to.

 Možná bych si s ním měl promluvit, chtěl jsem znát aspoň důvod, proč je vůči němu takový, říkal jsem si. Zašel jsem k němu, pro mé štěstí byl sám doma. Něco mi říkalo, že to nebude dvakrát příjemný rozhovor. 

,,To je mi ale překvapení, myslel jsem, že budeš spíš s Midorimou." nadhodil jsem a snažil se znít zcela normálně. Jenže už při vyslovení jeho jména mi mírně pocukávalo obočí.

,,Ne, chtěl jsem si s tebou promluvit. Nemůžu se zbavit pocitu, že ho nemáš rád, i když si se s ním osobně nesetkal..." na chvíli jsem se odmlčel, nevěděl jsem, jak mám pokračovat.

Možná nesetkal, ale viděl jsem vás spolu tolikrát, že bych další pohled na vás dva nesnesl...
,,Promiň, víš jaký je můj vztah k zázračné generaci. Prostě mám pocit, že i kdybych se s ním setkal, nerozuměl bych si s ním..." zalhal jsem. I kdyby byl sebevíc v pohodě, o čemž jsem pochyboval, neseděl by mi, jelikož objímá mého Takaa.

,,Ale to přeci nemůžeš vědět, když jsi to ani nezkusil. Zkus to kvůli mě prosím." řekl jsem a usmál se na něj.

Ty to nechápeš Takao. Dívá se na tebe stejně jako já. Zamilovaně. Jsi pro něj víc než jen obyčejný přítel, a přesto chceš, abych se s ním přátelil? Vůbec nic nechápeš! Přesto jsem mu tohle nemohl říct.
,,Fajn, pokusím se s ním vycházet."

,,Děkuji." řekl jsem nadšeně a skočil mu kolem krku.

,,No a když už jsme tady. Co takhle jít nahoru a využít toho, že tu nikdo není?" nadhodil jsem. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky.

,,To nezní vůbec špatně." řekl jsem a nasucho polkl. V těchto věcech jsem si sám sebou ještě nebyl tak úplně jistý. Pořád jsem měl pocit, že mi chybí zkušenosti a vždy jsem byl nervózní, když jsme spolu byli sami, líbali se a dotýkali se jeden druhého. Na druhou stranu se mi líbily všechny tyhle nové pocity.

Pokračování příště...