Katua - Zakázaná láska

Kapitola 1. Kde je Chloe?

V ulicích Paříže panovalo nezvyklé ticho.
Nikde nebyla ani noha. Ani větvička nezapraskala, ani lístek nezaševelil.
Skoro jako by se i samotný vítr bál vystrčit paty z bezpečí denního světla a profouknout vlasy postavám, které se i přes všudypřítomný, svíravě mrtvolný pocit rozhodly opustit teplo a útulno svých domovů.

Ten však měl v příštích několika sekundách přerušit hlasitý výkřik.
Řev, podobající se smečce rozladěných lvů, proťal vzduch, jako jedovatý šíp a zaryl se hluboko do srdcí všem kteří jej, byť jen zaslechli.
V hlase, jemuž tento zvuk patřil však nezaznívala bolest.
Pouze neskolená a nikdy nekončící nenávist.

Hrubému hlasu vzápětí odpověděl ostrý svist a mohutný záblesk, který by na moment oslepil každého, kdo by se na něj přímo zadíval.

Výkřiky mladých ženských hlasů se křižovaly s mužskými a místy je mírně překrývaly zvuky neznámých záblesků, požírajících všechnu temnotu, na kterou narazili.

Tohle...byly zvuky boje.
Zvuky, které mohli pozorní posluchači zaznamenat téměř každou noc.
Jenže mezi lidmi bylo takových jen málo.
Odmítali věřit čemukoliv, co se vymykalo z jejich normálů.
Uzavírali se do vlastní nepropustné bubliny nevědění, a to bylo možná důvodem toho, že stále nic netušili.

Netušili, co se každý den odehrávalo přímo pod jejich nosy.
Nevěděli, co znamenají tyhle tajemné záblesky barevných světel uprostřed nočních ulic.

Tyhle boje totiž nebyly obyčejné.
Byly to nikdy nekončící zápasy na život a na smrt.
V nich nepanovala žádná pravidla. Jen jediný úkol, a to přežít...

JJJ

Ellen rozzářila své dlaně bílou magií a nechala ji, aby srazila jejího protivníka na zem.
Tentokrát se jednalo o postaršího vlka s šedivými vousy.
Co dodat? Bůh krásy nejspíš jeho kolébku nenavštívil, za to síly měl dost.
Byl dobře trénovaný, to musela uznat.
Proto si také jeho porážku značně užívala.
Většina jeho společníků už se dávno rozprchla, jen on zůstal a rozhodl se dokončit souboj s jeho odvěkkou nepřítelkyní.
Nebo s nad s nepřítelkyní jeho pána...

Vlci byli jako smečka. Co udělal vůdce, ostatní po něm zopakovali.
A jinak tomu nebylo ani s nenávistí.
Nepřítel jejich krále byl nepřítelem celé rasy.
Což nebyla zrovna příjemná představa...

Ellen mírně zavrtěla hlavou a vypnula své myšlenky.
Její sok byl přesně tam, kde chtěla jeho pána jednoho zářného dne vidět.
U jejích nohou.

Došly mu síly.
Pomyslela si a uchechtla se.

Sklonila se k těžce oddechujícímu vlkovi, popadla ho za triko a obrátila ho k sobě zády.
Rychlým pohybem ruky vytvořila stříbřitou dýku, jejíž čepel mu přitiskla k hrdlu.

„Poslední slova vlčku." Zašeptala mu posměšně do ucha, užívajíc si svůj triumf.
Vlk se pokusil protočit panenky, aby jí viděl do tváře, ale po chvilce to vzdal.

„Zdechni v pekle Bílá kočko!" zasípal a odplivl si.

Ellen se pusmála.

„Škoda..." utrousila a přitlačila na zbraň.
Z nepřítelova krku se okamžitě spustil pramen tmavomodré krve.
Ellen s jeho smrtí neměla v plánu nijak pospíchat.
Užívala si pomalý pohyb své ruky, cukání jeho bezmocného těla, i pohled jeho vytřeštěných očí, prosících o milost.
Přitlačila ještě víc a zavrčela, když zaslechla, jak se dusí vlastní krví.

„Ellen!" vyrušil ji však náhle známý hlas její nejlepší přítelkyně.

„Vydrž. Mám tu práci." Zastavila Bílá Kočka ruku a dál sledovala vlkovo utrpení.