Co překročila práh svého pokoje, napětí povolilo.
Vlna adrenalinu odezněla a nahradila ji neskutečná únava.
Konečně dovolila svým nohám, aby se podlomily a se zamručením se svalila na postel.
„Takže, co teď?" Zeptal se její kentauří společník.
Ellen k němu vleže pootočila hlavu.
Kdyby měla být upřímná, docela na něj zapomněla.
Thomas už se nějakou chvíli nenuceně opíral o rám jejích dveří a tiše ji pozoroval.
Nedokázala říct, jestli ji jeho přítomnost těšila nebo naopak.
Nezmohla se ani k odpovědi.
Místo ní znovu zabručela a mávla rukou.
Poslední věc, nad kterou se jí nyní chtělo přemýšlet byli jejich nepřátelé.
Její mysl k tomu byla příliš zpomalená.
Kentaur ale nezůstal stát.
Potichu se uchechtnul a posadil se vedle ní na postel.
Znovu k němu stočila pohled.
Zamračila se.
„Netvař se tak uraženě." Pousmál se Thomas.
„Jestli k tomu má tady teď někdo právo, jsem to já.
Podrazila jsi mě."
„Nepodrazila." Povzdechla si Ellen.
Bylo to tu znovu.
„Podrazila." Hádal se ale kentaur.
„Můžeme to na to zapomenout?" Zeptala se podrážděně.
„Ne..." odpověděl kentaur.
„To nejde."
Ellen si zhluboka povzdechla a zvedla se do sedu.
„Promiň."
Myslela to upřímně.
Jako omluvu, vykoupení...možná i prosbu.
„Ale to, že jsem z půlky Pixita přeci nic nemění."
„Mně přeci nejde o nějaká křídla." Sklopil Thomas pohled.
„Čteme si myšlenky. Cítíme navzájem svoje pocity.
Když už je to dáno, měli bychom si věřit. Nic před sebou neskrývat.
Umět se spolehnout jeden na druhého..."
Ellen zatnula pěsti a stejně jako on pohled zamířila k zemi.
„Patříme k sobě..."
Trhla sebou.
«Nehodou...»
Ta slova jako by jí dodala nevítanou energii.
Vymrštila se na nohy a rychle vyrazila k balkónovým dveřím.
Už dávno si zakázala cítit cokoli, co kdy mohla.
Nemohla nikomu věřit.
Dvanáct let byla příliš dlouhá doba.
A těch několik dní zde příliš krátká.
Změnila se.
Stejně jako on.
Dokázali být přátelé?
Nedokázala najít odpověď.
Nejspíš.
Zprudka rozevřela dveře a nechala se ovanout ledovým vzduchem.
Zachvěla se.
Mrzlo.
Zhluboka vydechla a sledovala obláček páry, který jí stoupal od úst.
Zatnula zuby a rychle zašmátrala v kapse.
Potřebovala se uklidnit.
Ani netušila, co přesně ji v jeho větě natolik rozrušilo.
Několikrát neúspěšně škrtla zapalovačem a zabručela.
Potlačila touhu hodit s tím hloupým kusem plastu o zem a opřela se o zábradlí balkónu.
Ihned ale ucukla.
Železná mříž byla ledová.
Znovu se zachvěla.
„Vždyť zmrzneš."
ČTEŠ
Katua - Zakázaná láska
Fantasy„Kentaure?" Zavolala na něj tiše. „Ano?" Obrátil se na ni její společník. „Miluji tě." Usmála se na něj a trochu se začervenala. Kentaur se usmál a naklonil se k ní. „Taky tě miluji sněženko..." zašeptal jí do ucha a znovu spojil jejich rty... Třetí...
