Katua - Zakázaná láska

Kapitola 10. Artean

Stejný den.
Stejné místo.
Stále nekonečná a opakující se rutina.
Nikdy nekončící utrpení.
Hodiny...minuty...vteřiny...

Několik vět, které dokonale popisovaly každodenní náladu krále vlků.
V momentě, kdy bylo vyřízeno vše, co bylo třeba vyřídit vždy sedával ve své pracovně nad šálkem horkého čaje.
Černého stejně, jako jeho já.
Hořkého, jako jeho minulost.
Ale i přesto sladkého na špičce jazyka, když někdo stříbrnou lžičkou zabloudil až na jeho samotné dno.

Dnešní události však přeci jen něco změnily.
Zpráva ze Světů byla doručena.
V tamních krajích se skutečně usadily klany jeho lidu.
Nebo alespoň těch, kteří zbyli.
Stále stíháni a pronásledováni místními magiky, jako by byli jen bezvýznamnou zvěřinou.

Jeden bod však zůstával skrytý.
Jejich vůdce nikdy neodhalil svou tvář.
Za léta, kdy byli v magické zemi uvězněni se jim již podařilo poslat několik šifrovaných zpráv, které král ve volných časech s oblibou luštil.
Byla to chvilka oddechu, kterou si po dlouhých dnech ve tmavých tunelech mohl dopřát.
Rád sedával v královských zahradách pod korunami stromů a nastavoval svou tvář magickému světlu ze stropu jeskyně.
Pryč od síní, dokumentů, k nim přiložených inkoustových per a kohokoli, kdo by ho mohl vyrušit.

Rukou odhrnul listinu se součtem lidu a odhalil poslední odeslaný záznam.
Většině z něj už na kloub přišel.
Principy se často opakovaly.
I přesto však v tomhle bylo cosi idylického.
Bylo na první pohled poznat, že ho tentokrát psal vůdce klanů osobně.
Úhledné a jisté tahy perem se až nepřirozeně podobaly ženskému rukopisu.
Přestože nechápal, jak by si osamostatnění vlci ve Světech mohli zvolit za hlavu ženu.

Možná se mýlil, možná ne.
Na tom nesešlo.
Neviděl nejbližší moment, ve kterém by se mohli ze sevření bílé magie dostat ven.
Zahleděl se na malý trojúhelníkovitý symbol na konci šifry a pochopil.
Návrat.

Skutečně touží po útěku.
K veřejným přechodům však nemají šanci se dostat.
Navíc se začínalo zdát, že na místě vytvořili poněkud silně fungující společnost.
Tak proč se zabývat neřešitelným?

Obrátil se spíše k detailům, které vyřešit musel.
Jednu velmi nepříjemnou záležitost, tedy rozhovor, který odkládal už příliš dlouho.
Otevřel zásuvku vyřezávaného stolu, jediného kusu nábytku, který v této pracovně zbyl po smrti jeho otce.
Nepříjemného muže.
Zavrčel. Ani mu před jeho posledním výdechem nestihl říci, jak moc ho celý život nenáviděl.

Na dně zásuvky byly úhledně vyskládané prázdné  listiny určené pro vládní záležitosti, které držela na místě malá kulatá krabička z černého dřeva.
Přesně pro tu král vlků dnes natáhl svou ruku.
Sevřel její hladký povrch ve dlani a pomalu ji otevřel.
Z jejího dna se do vzduchu v momentě rozptýlil bílý, světelný hologram, zobrazující výběr připojení.

Tyrtis vydechl.
Necítil strach, ani nervozitu.
Pouze nechtěnou a naprostou nechuť k tomu, co se právě chystal udělat.
Zvolil tlačítko Externetu.

Z krabičky se ozval ženský robotický hlas.

"Vítá vás Síť magických světů. Jakou službu vám poskytne dnes?"

Zarazil se.
Naposledy zvážil, zda mu skutečně stojí za to ta slova vyslovit, ale po stručném uvědomění sebe sama, že by to dříve nebo později udělat musel se přemluvil.

"Kontakty. Královna magických světů."

Byla to docela první věc, kterou dnes vyslovil nahlas, proto překvapeně zaznamenal, že má poněkud zastřený hlas.
Odkašlal si.