Katua - Zakázaná láska

Kapitola 24. Domek na útesu

„Ne ne ne...tady..." popadla ji Denise za ruku, aby ji zatáhla správnou cestou poté, co už Sasha potřetí zabočila do špatné ulice.

„Už tam budeme?" Odvětila Sasha nedočkavě a proklepala si pravou ruku, která ji už posledních pár minut nepříjemně bolela od toho, jak za sebou táhla kufr s věcmi.

Denise naštěstí zakývala hlavou.

„Jsme tady."

Byl to malý domek.
V obyčejné ulici.
Podobný jako všechny kolem něj.

Jedna věc na něm však byla unikátní.

Zahrada i dveře byly vyzdobené nejrůznějšími barvami a v oknech byly záclony s barevnými květinami.

„Mamka Emery...je prostě taková." Konstatovala Denise a zazvonila.

Dveře se rozletěly tak náhle, až Sasha skoro zapomněla nadskočit leknutím.

„Jste tady!" Přivítala je žena na prahu.

Na první pohled něžně krásná.
Zpoza vlasů jí vykukoval malý obličej s korálkovitým nosem a široká ústa s dokonale rovnými zuby.
Na tváři jí hrál zářivý úsměv, který v pošmourném dni, který zde panoval zazářil tak jasně, až ho musela Sasha napodobit.
Její nazelenalé oči vedle drobounkého nosu neobyčejně vynikaly a i ony se usmívaly přesně tím neuhasitelným světlem života.
Světlé vlasy s narůžovělými konci měla zkrácené po ramena a nehty měla nalakované na černo.

Jedna z věcí, kterou po ní převzala i její dcera.

Denisina matka byla oblečená v tmavě šedém tričku s potiskem slavné metalové kapely, které se ke zbytku její vizáže skoro nehodilo a v tmavě žlutých manšestrových kalhotách.

„Jste tu..." zopakovala s pak totéž zavolala i ve třetí osobě dovnitř.

„Vítej...vítej ." Potřásla jí energeticky rukou a nepřestávala se usmívat.

Její dlaň byla až nezvykle hebká.

„Pojďte...pojďte..."
Ihned si od ní převzala její kufr a přitáhla ho do rohu místnosti pod schody.

Sasha si tak všimla, že se ráda opakuje. Uchechtla se.

Ve všech barvách byl zařízený i vnitřek.
Panovala zde příjemná a pozitivní atmosféra a Sashe se po chvilce zachtělo se svalit na měkký gauč a už nikdy nevstat.

„Jsem Emery." Představila se vmžiku.
„Říkej mi Emery a...kde je Reni?"
Zarazila se.

Otočila se zpět do domu.

„Lásko?"

„Jo!" Ozvala se úsečná odpověď z vedlejšího pokoje.

Druhá Denisina matka byla přesným Emeriným opakem.

Měla na kluka ostříhané hnědé vlasy, které se neposedně vlnily a padaly jí tak do očí.
Z nich vyhlížely dvě velké tmavé oči a rovný nos.
Nevypadala ani tak přísně...spíše vážně.
Na tváři jí hrál až téměř strojený úsměv a oblečená byla v černém tričku a maskovaných kalhotách. Nejspíš se před chvílí vrátila z práce.

Sasha si vzpomněla, že ve svém představovacím dopise Denise psala, že její matka pracuje v armádě.

Také si okamžitě všimla, že Renin kulhá na pravou nohu.
Usoudila tedy, že se nejspíš jedná o zranění z boje a že by bylo nejmoudřejší se na nic neptat.

„Tady ji máme..." usmála se Emery.
„To je moje žena Renin...a to je asi...všechno."

Ta slova vyslovila s takovou hrdostí, až se Sasha musela nahlas zasmát.
Denise se rychle přidala, aby v tom nebyla sama.