Katua - Zakázaná láska

Kapitola 13. Na špičce Železné dámy

Ve městě zuřila bitva.
Studentky Katua 1999 se bez váhání vrhaly do boje a nemilosrdně vraždily každého nepřítele, který se jim připletl do cesty.

Vyhrávali.
To bylo nade vše jasné.

V široké ulici pomalu dozníval řev posledních nešťastlivců, kteří přišli kočkám pod drápky.

Vřava.
Krev.
Boj.
Chaos.
Magie...

A uprostřed toho všeho zřetelná postava ředitelky školy.
Světlé vlasy, tak podobné její sestře, jí padaly do umazaného obličeje a ze zraněné nohy, která nestihla včas uniknout výpadu úzké dýky, se řinuly potoky čiré tekutiny.

Slečna se po chvíli otočila a pyšným pohledem přejela své dívky, které takové bojové dokonalosti dosáhly právě jejím přičiněním.

Pak ale cosi její pozornost upoutalo.
Pomalu, aby příliš nezatížila své zranění, přešla k potemnělému ohybu ulice a nahlédla za roh.

Krčila se tu zhruba patnáctiletá dívenka s tmavými vlasy a bledou kůží.
Vypadala k smrti vyděšená.

Slečna k ní pomalu poklekla a položila jí ruku na rameno.

„Ellen..." oslovila ji jménem a dívka při tom zvuku zvedla hlavu.

„Omlouvám se." Prohlásila roztřeseným hlasem.
„Já nemůžu."

„Chápu, že máš strach.
Od malička jsi byla zvyklá na život v míru a klidu.
Jenže teď potřebujeme tvou sílu.
Není to naposledy, co ses ocitla v bitvě.
Ne ty.
Jednoho dne možná přepíšeš osud Bílá Kočko."

„Proč mi tak říkáte?"

„Jsi jediná svého druhu.
Má sestra Enid předpověděla, že s tvým nástupem se toho hodně změní.
Jsi předurčená k tomu bojovat."

„Já?" Vykulila dívka oči.

„Ty." Ukázala na ni slečna Tanya.

„Ellen...ty..." zavrčela.
„Do háje."

S těmi slovy se zpoza rohu vynořil jeden z protivníků a strhl ji s sebou k zemi.

Malá Ellen vykřikla a stočila se do klubíčka.

Vlk slečnu snadno přemohl.
Díky náhlému útoku z nechráněné strany získal převahu a spojil jí dlaně dřív než stihla použít magii.
Takhle by musela nejdříve kletbu použít na sebe, kdyby ho chtěla napadnout.
Byl to jeden ze smrtelných chvatů s názvem: magický zámek.

Slečna Tanya sebou zmítala a snažila se ze sebe nepřítele setřást.
Byl ale silnější.

Tehdy se v mladé dívce, ukryté ve stínu cosi probudilo.
Zatnula zuby a překonala strach.
Potichu se postavila a přemýšlela.
Než se k nim dostane zezadu, bude pozdě.
Zepředu jít taky nemohla.
Viděl by ji.
Neměla čas.

Zbývala jediná možnost.
Byl to risk, ale co mohla dělat.
Trénink...
Vzpomeň si na trénink...

Rozzářila své dlaně.
Zamířila...
A vypustila záblesk...

To, že se trefí věděla ještě předtím, než se to stalo.
Bílý blesk se rychle proměnil v úzkou dýku.
Přesně mířeným úderem o chlup minula ředitelku a zabodla se nepříteli přímo do krku.

Vlk zařval a chytil se za ránu, ze které se mu okamžitě spustil proud tmavé krve.
Svalil se k zemi a lapal po dechu.
To dalo slečně možnost vymanit se z jeho sevření a poodstoupit dál.

Ohlédla se.

Dívka zkoprněle zírala na vlkovo tělo, že kterého se pomalu vytrácel život.