Katua - Zakázaná láska

Kapitola 2. Poslední sen

„Tak?" zeptala se slečna Ellen po několika vteřinách, během nichž bylo v místnosti slyšet jen skučení větru z pootevřeného okna a sladké vrnění Cleo, podřimující na židli u stolu.
„Já...se...byla projít..." zalhala Chloe a pokusila se dát do svého hlasu co možná nejvíce jistoty.
Věděla, že pokud by se okamžitě nevymluvila, měla by jistý problém. Slečna nesměla na pravý důvod jejích nočních vycházek přijít. Výslovně jí zakázala její sestru jakkoli kontaktovat.

„Takže projít..." nedala si však slečna pokoj. V jejím hlase dívka postřehla podtón ironie.

Chloe na sucho polkla a zhluboka vydechla. Musí to uhrát.
Už kvůli Clairse.
„Stále přeci říkáte, že noční vzduch pročišťuje mysl. A ta má je momentálně dost přeplněná. Je tu tolik věcí, které mi dělají starost."
„Tobě, že něco dělá starost?" pousmála se slečna hořce.

„Tak třeba ty moje sny." Vytáhla Chloe první věc, co ji napadla ze seznamu podivností, které se děly v jejím okolí. Podivností, které byly až příliš podivné, a to i na magický svět.

„Pořád je máš?" znepokojila se Todio.

„Nikdy nepřestaly. Je to zvláštní...
Myslela jsem si, že přestanou, jakmile jsem se přeměnila. Skutečně tehdy byly na pár týdnů pryč, ale nedávno se začaly objevovat znovu..." Chloe zaváhala.
Nevěděla, jestli bylo moudré pokračovat a přiznat slečně pravou barvu věcí, tedy jejích problémů se sny.
Poté však ale usoudila, že jestli jí někdo s touto potíží mohl skutečně pomoci, byla to právě Bílá Kočka.
„...a čím dál častěji v nich vídám svého otce." Dokončila svou větu a sledovala Todiinu reakci. Přesně takovou, jakou od ní také čekala.

Slečna sebou škubla a zamračila se. V tom momentě dívka nevěděla, zda tuto reakci vyvolala zmínka o jejím otci, kterého Ellen tak nenáviděla, nebo celý fakt, že sní právě o něm. Toto se jí však v příštích několika větách mělo vyjasnit.

„Opakovaně ho vídáš...je možné že by..." přemýšlela slečna nahlas.

„Co?" zajímala se dívka, která ze slečniných slov nebyla zrovna moudrá.

Slečnu jako by tím probrala z jakéhosi transu. Několikrát za sebou rychle zamrkala a stočila k ní svůj pomněnkový pohled.
Měla zúžené zornice stejně, jako vždy, když pociťovala vztek, nebo nenávist.
„Je možné, že by tě tvůj otec mohl přes tvé sny jakýmsi způsobem sledovat." Promluvila slečna vážně.

Chloe překvapeně pootevřela ústa.
„Jak?" zeptala se prostě, doufajíc v okamžité vysvětlení, jehož se jí také dostalo.

„Během spánku je naše mysl klidná, odpočívá a je téměř neschopná se bránit jakýmkoli vnějším vlivům. Pokud tedy není letitě trénovaná.
Tvá mysl je ještě mladá a nezkušená, proto je snadné ji takto nepozorovaně sledovat." Vysvětlila slečna Ellen, která se zdála být touto teorií čím dál více přesvědčená.

„A vy si skutečně myslíte, že by byl můj otec schopný mě takto sledovat?"
Nevěřícně kroutila hlavou dívka.

„Ať už je pravda jakákoli, je jediný způsob, jak to zjistit." Odpověděla jí ředitelka a zatnula nehty do dlaní.

„Dnes v noci tě budu strážit."


JJJ


Opět byla vlkem. V kohoutku desítky centimetrů vysoký s tmavofialovou srstí a neukojitelnou touhou po krvi.
Nightmare byla jedna z hlavních vlčic zvířecí smečky, zrovna jako Clairse.
Byla silná, rychlá a nevyzpytatelná.
Rozená vůdkyně smečky.
Na světě existoval jen jediný vlk, kterému se dokázala podřídit.
Evil.

Tohle všechno dokázala Chloe zjistit během těch několika měsíců, co ve svých snech do jejího těla vstupovala.
Dnes v noci to byl severní kout parku.
V tom tak často neútočili, protože nebylo moc na co, ale čas od času se stávalo, že tam v noci zabloudil neopatrný turista.
Tentokrát však byl klid.
Vlčice každou chvilkou nasávala podzimní vzduch a hledala přítomnost čehokoli, co bylo naživu. Prozatím.
Chloe už si dávno uvědomovala, že se nachází uprostřed svého snu. Na podobné výjevy byla zvyklá, tak už ji to tolik netrápilo.
Stávalo se často, že neobjevili žádnou kořist.
Jejich smečky měly po nocích rozdělená loviště.
Zrovna jako Hlídky u nich ve škole.
Chloe se jejich rozvrh za tu dobu už dobře naučila.
Nightmare ven vycházela jednou za tři dny, což byly dny, kdy mívala dívka svá vidění.
Loviště byla kolem centra parku, kde se nejspíš nacházel pozemní vstup do tunelů, rozestavěná do kruhu. A vlci se na nich střídali proti směru hodinových ručiček. Jednoduchý a jasný systém.

Chloe se odpoutala od svých myšlenek a znovu se zaměřila na vlčici.
Zdálo se, že konečně něco zavětřila.
Dívka se připravila na opakované.
A to také přišlo. Hned vzápětí.
Start, skok, zlomený vaz a sladká chuť krve. Nightmare porazila malou laňku.

Chloe se ihned ulevilo. Pořád pro ni bylo snazší vidět zemřít zvíře než člověka.
Tak se vlčice alespoň podobala skutečnému zvířeti a ne vyšlechtěnému, zabijáckému stroji.

V momentě, kdy Nightmare zakusila krev své oběti však dívka vyhráno ještě neměla.
Bylo třeba, aby se duševně připravila na poslední fázi svého snu.
Fázi, u které si byla skoro jistá, že dnes přijde. Stejně jako každou noc poté, co se sejde se svou sestrou.
A fázi, která měla přijít hned vzápětí.

Pohled vlčice zmizel a zakalil se.
Kolem ní se rozprostřela mrazivá temnota a zaryla se jí až do morku kostí.
Připadalo jí, jako by ji měla každou chvílí zcela pohltit.
Na tenhle pocit si nikdy nedokázala zvyknout.
Věděla, že je to jen sen a že se jí nic nestane, ale ani tak nemohla potlačit bodání svého pudu sebezáchovy, který jí dával znamení, aby okamžitě vzala nohy na ramena.
Dívka ale věděla, že to nemá smysl.
Věděla. Co přijde a byla odhodlaná tomu přímo čelit.

Přímo proti ní se zhmotnila temná postava. Jako by na ni z ničeho nic kdosi posvítil baterkou.
Jako vždy na sobě měla kápi, která jí stínila do obličeje a znemožňovala tak dívce odhadnout, jak se člověk, jenž se pod ní skrýval, asi tváří.

„Chloe..." začala její otec, jako vždy, když se jí ve snu zhmotnil.
Z nějakého důvodu vždy začínal jejím jménem.

Dnes však už neměl možnost pokračovat.
Přerušilo ho náhlé nenávistné ženské zvolání.
Chloe v něm poznala svou Todio.

„Já to věděla." Zasyčela.


JJJ


V tom momentě se dívka probudila.
Prudce se posadila na posteli a zhluboka oddechovala.
Sáhla na noční stolek pro sklenici s vodou a napila se z ní.

V myšlenkách týkajících se toho, co to právě viděla, stočila svůj pohled ke svému pootevřenému oknu a...pak málem vykřikla leknutím.
Zbytek vody si přitom omylem vylila přímo do klína.

Na okně totiž seděla sama Bílá Kočka.
A netvářila se zrovna nadšeně...

...vlastně se netvářila vůbec nadšeně.
Spíš naopak. Zornice měla zúžené a čelist zaťatou hněvem.

„Todio?" šeptla dívka, zatímco se snažila kapesníkem utřít studenou tekutinu ze své postele. Už vyplýtvala skoro celý balíček, ale matrace se stále zdála nasáknutá, jako houba.

„Jak mě to mohlo nenapadnout." sykla Ellen.

„Takže je to pravda?" zamračila se Chloe.
I přesto, že jí nečekaná sprcha poměrně probudila se cítila dost unaveně.

„Sledoval tě. Celou tu dobu. A já o tom neměla ani páru." Slečna se ironicky zasmála a chytila se za hlavu.
„Je to možný...ten bastard."

„Zřejmě je chytřejší, než si připouštíte." Napadlo dívku.
Byla už dost rozhořčená z náhlého probuzení. A teď ještě tohle?

„Uznávám..." vydechla slečna poraženě.

„Ale co s tím? Nemůžu být přeci permanentně vzhůru. A vy taky ne." Snažila se Chloe jejich debatu co nejrychleji ukončit, aby se mohla vrátit do postele.

„Nevím..." zavrtěla slečna hlavou.

„Ale teď nad tím nemá smysl přemýšlet. Čeká tě ještě pět hodin spánku." Pochopila slečna její přání.

„Dnes v noci tě ohlídám. A mezitím se pokusím na něco přijít."

„Vy nebudete spát?" podivila se dívka.

„Potřebuji přemýšlet..." zavrtěla Ellen hlavou.
„Po tomhle už bych stejně neusnula ani náhodou."

Zvednula se, vytasila svá křídla a v příští vteřině byla z dohledu.
I přesto ji však Chloe ještě hodnou minutu slyšela z jejího balkónu nadávat na účet nenáviděného krále vlků...