Katua - Zakázaná láska

Kapitola 22. Pakt

Cleo vždycky ráda tvrdila, že čtyři nohy jsou lepší než dvě.
Už jenom z jednoduchého principu, že to byla pravda.

Kdykoli kdy selhaly dvě, další dvě ji dokázaly podepřít.
Neupadla.
A pokud ano, vždy na čtyři.
To byl ten princip.
Jediná z lidských pravd, která skutečně pravdou byla.

I když, co ona by dala za devět životů...
Devět možností.
I kdyby jen malých náznaků.

Zde byl přepis v kodexu.
Lehká, a přesto významná chyba, která se zde vloudila, nejspíše samotným nedopatřením...

Devět životů kočky skutečně nemívaly.
Osobností však ano.
Devatero a mnohokrát i více.

Tolik, kolik bylo třeba.
Podle toho, v kolika vrstvách se pohybovali.

Čtyřnozí přátelé měli totiž to štěstí, že byli ve Světech téměř všude vítáni.
A přesto, že ona samotná na tom místě nikdy nebyla, zdálo se jí, že tam vyrostla.

Natolik silné byly vzpomínky jejích kočičích přátel.

Netvořili smečky.

Tvořili pakty.
Malé skupiny, samozřejmě s jasnou hierarchií.
Alfa měl poslední slovo.
Pod ním byli jeho nejbližší.
Druh či družka a svěřitelé.
Neboli takoví, kteří znali i nejhlubší tajemství o jejich vlastních slabinách.

Pakt věděl vše.
Nikdy nic neskrývali...kromě identity Alfy samozřejmě.

Skutečnosti o jejich dvounohých společníků víceméně přecházeli, zde nebylo příliš zajímavého, nicméně občas je i to zarazilo.

Jako například náhlá přítomnost Konexia Osoa.
Něčeho, k čemu nedokázalo být žádné magické zvíře slepé.
Stále měli přeci větší magickou citlivost, než samotní magici, což jim dovolovalo vycítit i jimi nevycítitelné.

Ano.

Komplikace, která vznikla příchodem kentaura Thomase znemožnila mnoho možných budoucností, ale nikoliv šťastný konec.

Proto se i o tom přestalo brzy mluvit.

Ale zpět k paktům.

Jejich Alfou byla Carmen.
Byla to spřízněná kočka slečny Briany, na pohled silný a dominantní jedinec.

Dále poté její druh Delto, který s nimi také šel už od samotného počátku.
Velice příhodně spřízněný s profesorem Pascalem.

Žlutý kocour s oranžovou špičkou ocasu přinášel do paktu rovnováhu svým lehce roztržitým, ale stále velmi váženým duchem.

Proto se jim tolik dařilo.
Proto s nimi Cleo ráda trávila čas.

Nelhala by, kdyby řekla, že má velmi ráda svou Chloe, ale v některých věcech byla zkrátka až příliš lidská.

Byla by, i kdyby tu nevyrostla.

Proto se ráda ve chvílích, jako byla tato, potulovala spíše na vlastní pěst.
Anebo snad na pěst paktu.

Fialová kočka se protáhla a následovala pach zrovna otevřené konzervy tuňáka, který ji už hodnou chvíli lechtal v citlivém nose.

Prodrala se pootevřeným oknem a s lehkostí vyskočila na parapet vyššího okna, odkud se šlo nádherně dostat až na střechu.

Zde se scházeli se svými úlovky.

Nekradli z kuchyně protože by neměli co jíst, ale zkrátka jen kvůli potěšení, které z toho plynulo.

Jistě...jejich dvounozí přátelé tolik nadšení nebývali, ale co se měli co divit.
Také jim k jídlu nepodávali zrovna lahody.

A to tak rádi tvrdili, jak kočkám rozumí...

Zavrněla a otřela se čumáčkem o Sanytels, kočku Maddalyn.
Poté krátce pozdravila alfu a vyrazila vstříc lehké konverzaci.

„Prewliblu nepřijde?" Otázala se ostatních.

„Bude s Arlo. Musí dodělat bestiář."

„Dobrá..." kývla fialová kočka a ukousla si kousek z čerstvé ryby, kterou kdosi z nich dnes také ukořistil.

„Dnes do ulic nejdou?" Zeptala se Lightyl, Joanina kočka.

„Divíš se?" Odpověděla Violet, která měla spřízněná Sashu.

Ostatní souhlasně pokývali.

„A vlci?" Napadlo Cleo.

„Ty my příliš nezajímáme drahá..." vykoukla naproti ní hlava Sanytels.

„To já vím...ale ty víš, co se dá najít na jejich teritoriích."

„Mají tu lepší část..." přitakala Violet.

Sanytels sykla.
„Pokud vás osobně zajímají myši, poslužte si.

„Tady jde přeci o princip lovu Sany." Naklonila Cleo hlavu na stranu tak, jak to tak často dělala Chloe.
Ona to přejala od její Todio a Cleo poté od ní...alespoň trochu té lidskosti, kterou jí její existence dovolila.

Sanytels se protáhla.
„Hmm...lov...ano..."

Zívla si a až poté rozverným tónem pokračovala.
„Ale myši jsou příliš snadné...je nás tolik...dokázali bychom skolit vlka."

„Až na to, že to nikdy neuděláme, jelikož se s nimi netoužíme pustit do války."
Varovala ji Lyghtyl.

„Hmm...pravda..." odsouhlasila Sanytels a dále už si všímala jen svého.

I Cleo brzy skupinku opustila.
Obzvlášť se jí zalíbil prazvláštní velký list, který visel na protějším javoru, přesně tak daleko, aby ho nebylo tak snadné získat, ale zároveň ani ne moc.

Sladce s e kolébal ve vánku a povzbuzoval ji ve snaze ho dostat.

A to se podařilo.

Cleo lehce vyskočila a polapila ho do svých spárů.
Lovecký instinkt se v ní vzedmul jako vlna prachu a ona list roztrhala...

Bylo to snadné...snadnější, než drát látku...nebo kůži.
Samozřejmě.

Ačkoliv se do války skutečně nehodlali pouštět, vlčí krev již okusila...
Každý z nich.

Parazit...jeden z jejich takzvaných nepřátel, vyvrhel, se jednoho večera až příliš přiblížil k jejich sněmu.
Zrovna bylo jaro.
Vzduch byl teplý a voněl po rozkvetlých jabloních. Vlčí krev ale voněla víc.

Byla doba žáru...doba mláďat...těch, které bylo třeba chránit.

To proto to pro zbloudilého vlka tak skončilo.
Hlad ho přemohl, nedokázal přemýšlet a jich byla přesila.

I přesto, že to nebyla Cleo, kdo ho skolil, cítila jeho krev i na svých tlapkách.
Zodpovědnost jednoho z paktu byla zodpovědnost všech.

A boj jednoho byl boj všech.
Všech koček, všech paktů, všech magických čtyřnohých.

A to bylo více než krédo...

Noční život byl přeci tím jejich.

Ale válka těch, kteří se procházeli po dvou jejich nebyla.
Nikdy by si jí nevšimli.
Nikdy by nepomohli.

Oni byli pouze průvodci.
Společníci.
Tak málo za trochu toho jídla a za bezpečný pelech.

Jejich přátelé si mysleli co si mysleli, nicméně jejich pakt zde byl již dávno před nimi.
Oni byli výše...oni měli historii.

Pakt byl jedinou moudrostí mezidimenzí.

A to...bylo jejich největší tajemství...