Katua - Zakázaná láska

Kapitola 14. Sandra a Melanie

Ticho a tmu s ním neoddělitelně spojenou prořízlo ostré zapraskání větvičky.

Středně vysoká dívka s krátkými světle hnědými vlasy sebou polekaně škubla a natiskla se na svou společnici s tmavě rudou kšticí a hnědýma očima.

„Co to bylo?" Zašeptala.

Její kamarádka se zasmála.
„Ty seš fakt strašpytel, víš to Sandro?"

„Co když jsou to oni?" Trvala si ale Sandra na svém.

„Tady je přece oblast zelená.
Chloe nám poslala mapu, pamatuješ? Jsme v bezpečí."
Melanie, druhá dívka, se tou větou z části pokoušela ubezpečit i samu sebe.

Ani ona si nebyla tmavou ulicí zcela jistá.
Nenacházely se příliš daleko od domova, pouze několik zastávek autobusem, i přes to tu však dívky nikdy nebyly.

A nelhaly by.
Zašedlé panelové domy v nich nebudily zrovna nejpříjemnější pocity.

Pomalu procházely ulicemi a hledaly správné číslo.

„Tady." Ukázala Melanie na ceduli s nápisem: 46.

„Díky bohu." Ulevilo se i její kamarádce.

Prohlédly si jména na zvonku.

„Dupan, Beauovi, Loktrovi...ááá...tady..."
Sandra stiskla červené tlačítko vedle jména Le Bleu.

Zvonek zadrnčel a ze zdi se ozval jistý hlas.

„Co chcete?"

Kamarádky polkly.
Žena nezněla zrovna přátelsky.

„Eh...dobrý den..." začala Melanie.
„Jsme Sandra a Melanie..."

„No a?"

Přísahaly by, že žena právě teď pozvedla jedno obočí.

„Posílá nás...eh...Ellen?" Snažila se Sandra vzpomenout si na jméno ředitelky Katua.

„Ach tak...pojďte dál." Pochopila konečně žena a vpustila je do domu.

Madame Le Bleu žila ve zcela posledním patře s částečně prosklenou střechou a nádherným výhledem.

Celý její apartmán byl otevřený a podobal se velkému studiu.
Dřevěná, parketová podlaha byla z části pokryta červeným kobercem s mandalovým vzorem.
Na něm stála velká postel, vedle které se nacházel stůl s rosvícenou lampou.
U něj byla na zdi pověšena nástěnka s plánem Paříže a vyznačenými zónami.
Pod prosklenou střechou byla zařízena menší posilovna s boxovacím pytlem a činkami.
Z druhé strany byla ve zdi vestavěná malá kuchyň se dveřmi do koupelny.
Uprostřed prostoru byla široká pohovka namířená ke zdi s výhledem na televizi vedle vchodu.

Skromný, ale pěkný byt.
Kromě běžného náčiní tu bylo ale i pár neobvyklých věcí.
Žena si nejspíš potrpěla na sběru kamenů, protože jich měla na policích stovky.
Knihovna nad posteli byla navíc plná knih o magii.

„Takže...Sandra a Melanie jste říkaly." Ujasnila si jejich nová cvičitelka, když je uvedla a na jednu po druhé ukázala prstem.

„Naopak." Usmála se Melanie, když je prohodila.

„Jo...dík...já jsem Nathalie. Jestli mi některá z vás řekne příjmením, je to závěr příběhu.
Nejsem učitelka jasný?" Představila se.

Byla to tmavovlasá žena s milým, jemně řezaným srdcovým obličejem.
Robustní postava s tetováními na zápěstích a kotnících se k její tváři téměř nehodila.
Byla sportovně oblečená.
Vlasy měla sepnuté v culíku a mírně rozcuchané, nejspíš ji právě vyrušily uprostřed tréninku.