just friends...

XXXIII.

Eeeeeej, prominte, ze vychazi takhle pozdni kapitola. Na dalsi si budete muset pockat to zitrka, ja jdu spat xdd. Ale nebudu to dal okecavat, uzijte si tuhle kapitolu heh
xoxo

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

POV George

,,Lidi já-" zasekl jsem se ve větě a podíval se zpět na dveře. Ozvalo se bouchnutí nejspíš hlavních dveří a já sebou cukl.
,,Já- ukončím stream." řekl jsem a vypnul to. Právě všichni viděli Dreamův obličej a asi to bude má chyba.
Prsty jsem se chytl za kořen nosu a zavřel oči. Přemýšlel jsem nad tím, co teď dělat. Dream nejspíš někam odešel a já nevím kam. Nezná to tu, ale při takovýhle situaci půjde asi co nejdál, ale zároveň se bude držet blízko, aby se neztratil. Nad tím jsem ale nepřemýšlel. Nevěděl jsem zda se za ním vydat a nebo tu počkat. Vydat se za ním a hledat ho mi může zabrat nějaký ten čas a navíc, co bych mu řekl, až ho najdu? Že se omlouvám? Nebyla to jen moje chyba, měl zaklepat. A nebo mu říct něco jiného?
Zůstat tady ale taky není nejlepší. Může si myslet, že se o něj nezajímám, což není vůbec pravda. Ale na druhou stranu, možná je to lepší, než jít ho hledat. A proto jsem zůstal.

Nastavil jsem si budík, abych ho stejně šel hledat. Určitě tam v tý zimě nesmí být dlouho, aby nenastydl. Seděl jsem tedy u stolu v obýváku a každou chvíli se ohlížel ke dveřím. Při jakémkoli zvuku jsem sebou cukl a začal se rozhlížet po místnosti, zda se sem nevkradl třeba dveřmi. Je to nepravděpodobné, ale mě v tu chvíli napadlo cokoli.
Po asi hodině můj mobil zazvonil. Doufal jsem, že je to on. Ale byl to jen budík. A tak jsem se vydal ho hledat. Prvně jsem se kouknul do blízkých obchodů, jestli se tam nestavil. Mezitím jsem se ohlížel i na ulici, ale tam asi nebude. Už jsem ztrácel veškeré naděje na jeho nalezení, když v tom mi to došlo. Ne tedy mně, ale za rohem ulice jsem zahlédl různá barevná světla a hlasitou hudbu. Kam by asi šel naštvanej kluk, co se cítí podražený, než do klubu, aby na to zapomněl.

A tak jsem se dostal sem, procházel davem a koukal na mobil, jestli nejsou v okolí další kluby. Všechny ale byly moc daleko. Nikde jsem ho nemohl najít. Vrážel jsem do lidí a ihned se potom omlouval. Několikrát na mě někdo rozlil pití, ale to byla moje chyba. On nikde. Znova jsem ztrácel naději a tak si sedl k baru. Frustrovaně jsme si promnul obličej.
Byla to moje chyba? Měl jsem mu říct, že streamuju? Potřeboval jsem chvíli klidu, opravdu spolu trávíme hodně času. Nevadí mi to, miluju ho, ale potřebuju chvíli čas pro sebe. A hlavně aby si moje nohy trochu odpočinuly. Při každém kroku mě jedna z nich začala bolet a už to bylo nesnesitelné.

,,Tak co si dáte?" vyrušil mě z myšlenek hlas obsluhujícího barmana a já se na něj podíval. Nebavilo ho tu, ale i tak se usmíval.
,,Něco mi nalijte.." zamumlal jsem a on tak udělal. Když jsem ho do sebe kopl, pořád se na mě díval. Objednal jsem si dalšího, ale při otázce zda si ještě dám, jsem přestal. Nesmím se opít, jsem tu, abych našel Dreama.
,,Prosím vás.." řekl jsem těsně předtím, než barman odešel. Znuděně začal leštit už tak čisté nádobí, ale poslouchal mě.
,,Neviděl jste ho tady? Kdykoli dneska večer." zeptal jsem se a na mobilu mu ukázal fotku Dreama a mě. Byla to celkem stará fotka, ještě když jsme byly spolu na Floridě. To bylo krásný období mého života.
Barman prvně zakroutil hlavou ale pak přikývl. Ukázal prstem za mě a řekl:,, Myslíte tohohle?"
Otočil jsem se a uviděl ho. Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Neobtěžoval jsem se ani poděkovat, rozešel jsem se rovnou k němu.
,,Dreame?" zašeptal jsem, ale on byl zaneprázdněný líbáním někoho jiného. Někoho jiného.
,,Clayi?" zašeptal jsem zas, se slzami stékajících po mých tvářích. Na to už zareagoval. Zmateně se odtáhl od toho člověka, který jen nesouhlasně zamručel. Pokusil se dostat znova k Dreamovým rtům, ale ten ho odstrčil. Ten člověk zamumlal nějaké nadávky a odešel.
,,Georgi?" zeptal se a já se přerývaně nadechl.
,,Ty..." Zmocnilo se mě neskutečně moc pocitů. Začalo to smutkem, což dává smysl. To se ale změnilo v podraz, zklamání. Cítil jsem se dotčeně, že to udělal. Zmocnila se mě panika a poté zlost. A pak lhostejnost. Začínalo mi to být jedno.
,,Víš.." začal jsem a on naklonil hlavu na stranu.
,,Jedna věc je, že tvůj obličej vidělo tisíce lidí, což by stejně jednou přišlo." smutně jsem se dotkl jeho tváře a přejel palcem jemně po jeho lícní kosti.
,,Druhá věc ale je..." Stáhl jsem ruku a o krok ustoupil.
,,Někoho podvést a těsně předtím říkat, jak moc toho člověka miluješ." dopověděl jsem a otočil se. Cítil jsem jeho ruku držet tu mou, ale nechal jsem ji sklouznout po mém zápěstí. Odešel jsem z baru a nechal tam člověka, kterého jsem celou dobu hledal.

Cestu zpět jsem se snažil nebrečet. Ale nešlo to. Možná jsem si myslel, že mi je to lhostejné, ale nebylo to tak. Cítil jsem se hrozně. Nevypadal ani jako že je opilý, nevypadal tak. A i přesto líbal někoho jiného. A krom toho pokusu mě chytnout za ruku, nezkusil nic. Nezkusil mě zastavit. Nezkusil si mě přitáhnout do objetí. Nezkusil to vysvětlil. Nezkusil nic. A proto jsem si teď balil pár nezbytných věcí do tašky a chystal si zaplatit motel na jednu noc. Byl to můj byt, ale dnes jsem ho už nechtěl vidět. Až zítra ho vyhodím a zaplatím mu aspoň dvě noci někde v motelu, než odletí zpět na Floridu. A rozejdu se s ním. Oficiálně. Ano, po tom všem to takhle skončí. Začalo to krásně, nadějně. Vypadalo to jako procházka růžovou zahradou, ale i ta má svá temná místa. A do jedněch z nich jsme se právě dostali. A tak to je, život jde dál. Trvá to, posunout se po takovém vztahu, kdy toho za dva měsíce zažijete víc, než kdykoli jindy ve svém životě. Kdy si pořád říkáte, jak moc se milujete. Jak toho druhého nikdy neopustíte. Plánujete svoji budoucnost, ale ty plány nikdy nevyjdou. Vždy se objeví nějaký háček a buď se vám ho povede obejít a nebo ne. A nám ne. Bude to trvat. Budu brečet, budu truchlit, budu naštvaný. Budu si připadat bezradně, doufat, že se vše spraví. Budu na dně, nejspíš se dotknu i toho nejhlubšího dna, ale to pak skončí. Pak mi to bude jedno. Posunu se dál. A tak to je. Tak to vždy bylo a tak to i bude. Dnes si jen už lehnu do postele a nejspíš u snu se slzami na tvářích. Nebude tam nikdo, kdo mě obejme, ale to dřív taky nebyl. Tak proč je to teď jiné? Proč teď, když v té posteli ležím a slzy se mi kutálí po lících, proč to není jako dřív? Byl jsem zvyklý na to, být sám. Ale kvůli němu už ne. Přivykl jsem si na něj a to byla asi ta největší chyba, kterou jsem kdy udělal. A nehodlám ji udělat znovu.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

oop-

word count- 1192