Naděje (Newt x Reader)

28 ▶ Očekávání

Z celé místnosti se řinuli tiché hlasy. Na spánek nikdo ani nepomyslel. Napětí by se dalo krájet.

Venku se pořád ozývaly zvuky rmutů. Čekala jsi. Sledovala kolem sebe. S každým zařinčením kovových bodců příšer o kamennou zem jsi si byla jistější a jistější, že to je ten poslední zvuk, který uslyšíš.

Nikdo nevěděl, co dělat. Tak se snažili nemyslet na to, co se právě děje. Soustředit se na tu jedinou věc, díky které zvládali poslední měsíce v Placu. Naději, že se vrátí domů, uvidí svoji rodinu a budou žít normální život. To byl hlavní důvod proč pokračovali v boji. Tenhle pocit. Držel vás nad vodou. Držel vás pohromadě.

Newt tě spolu s Minhem, Thomasem a Albym zavedl do malé místnosti nejblíž k hlavnímu vchodu. Hned jak za sebou zabouchl dveře, začal mluvit.

"Tyhle frasný Tvůrci nás chtějí buď mrtvý a nebo nás postrčit do Labyrintu. Ale my se tak snadno nevzdáme."

Minho vedle tebe přikyvoval. "Souhlasím. Musíme se přestat litovat. Můžeme zorganizovat týmy, které pracují s mapami, aby je znovu prošli. A běžci půjdou do Labyrintu, mohli bychom tam i pár dní zůstat. Něco nám uniká."

Alby se prudce otočil, vypadal vyděšeně. "Pár dní? Co myslíš tím pár dní?"

Došlo ti, kam tím Minho mířil. "Přesně. Jestli se brány nezavřou, bude to lepší využití našeho času. Nemuseli by jsme se pořád vracet. A třeba se tam něco změnilo. Něco co nám pomůže se odsud dostat."

"Musíme zjistit, jestli se zdi pořád mění." Trval na svém Minho.

Alby nesouhlasil. "V žádném případě. Myslíš, že se někdo dobrovolně přihlásí k noci v Labyrintu?"

"Já bych to udělal, Thomas taky." Navrhl odvážně Minho a Thomas přikývl, aby potvrdil jeho slova.

"Já taky." Oznámila jsi. Všichni se na tebe otočili s ustaranými výrazy.

"Pořád se zotavuješ. V žádným případě tě tam nenechám pobíhat celý den. Pamatuješ si, co se ti stalo minule?" Protestoval Newt s lehkou panikou.

Vzdorovitě jsi se na něj otočila. "Podívej, Newte, miluju tě, ale nemůžeš mi říkat, abych tu zůstala, zatímco moji přátelé budou tam venku nasazovat krky. Jsem zdravá, a i když se teď rmutů bojím ještě víc, nezáleží na tom, stejně můžou kdykoliv dorazit do Placu. Potřebujeme odpovědi, čím víc je nás bude hledat, tím líp. Takže jdu. Nikdo z vás mě nemůže zastavit."

Ostatní byli ohromeni tvým proslovem, kromě Newta, který vypadal spíš smutně.

Minho se zašklebil a kývl na tebe. "Tak to je vyřízeno."

Newt, i když nerad, přikývl. "Pak ale jdu také."

"S tou tvojí nohou?" Ušklíbl se Alby.

Zhluboka jsi vydechla a chytila Newta za ruku, ten rychle spustil. "Není mi příjemný, žádat ostatní, aby dělali něco, co bych neudělal já sám."

Alby si povzdechl. "Koukej. Vím že jsem to podělal. Je mi to líto. Neměl bych být vůdce." Všichni na něj zírali a připravovali se na hádku. "Neříkám, že se vyměníme, ale neměl bych nadále dělat hlavní rozhodnutí. Nevěřím si."

Newt váhavě přikývl. "Nějak to spolu zvládneme."

"Co kdybych měl na starosti mapy?" Navrhl Alby.

"To by šlo." Přikývl Minho a všichni souhlasili.

Alby zakroutil hlavou. "Teď by jsme tady neměli být, měli by jsme pracovat na mapách."

"Asi ano." Pokrčila jsi rameny. "Moc toho nezmůžeme, když jsou venku rmuti."

"Měl bych jít. Hned." Vstal rychle Alby.

Nemohla jsi tomu uvěřit. Rmuti se zvenku ozývali už nějakou chvíli. Jakýkoliv krok tam, mohl být sebevražda. "Co? V žádném případě. Copak to neslyšíš?"

"Musím to udělat. Potřebuju to. Uvidíme se zítra." Aniž by dal čas k reakci, vykročil ke dveřím a odešel.