Naděje (Newt x Reader)

33 ▶ Vzpomínky na minulý život

Thomas vystřelil ze své postele, jeho zpocený obličej byl bledý a čišela z něj únava. Ve spěchu málem zasáhl Teresu, která se nad ním krčila. Když se rozhlížel po místnosti vypadal, jako by se úmyslně snažil vyhnout očnímu kontaktu s kýmkoli z vás.

"Co sis sakra myslel?" Zeptal se Chuck.

Thomas se na něj s lítostí ve tváři podíval. "Tohle místo, není to, co jsme si mysleli. Není to vězení, je to zkouška. Chtějí, aby se odtud dostali jen ti nejlepší." Podíval se na tebe a ty jsi viděla, že měl oči plné bolesti. "Všechno to začalo, když jsme byli děti. Dělali nám zkoušky, experimentovali na nás."

"Takže když odtud unikneme, stejně se nemáme kam vrátit. Vždy jsme pro ně byli jen pěšáci." Konstatovala jsi. To bylo to jediné, čeho jste se drželi v temných chvílích. Naděje, že na vás čeká rodina. Ale jediné co na vás čekalo, byli Tvůrci.

Thomas chvíli nemluvil, ale bylo jasné, že s tebou souhlasil. "Pak lidé začali mizet. Každý měsíc, jeden po druhém."

"Posílali je do Labyrintu." Vydechl Newt.

Thomas přikývl. "Ale ne všechny."

"Co tím myslíš?" Zeptala jsi se, ale Thomas nechtěl pokračovat v tomhle rozhovoru.

Dlouhou chvíli bylo ticho, než nabral odvahu promluvit. "Lidi, já jsem jedním z nich. Lidé, kteří vás sem poslali, pracoval jsem s nimi. Roky jsem vás sledoval. Celou dobu co jste tady. Byl jsem na druhé straně toho všeho. Ty jsi byla taky, proto spolu můžeme mluvit v hlavě." Se svými posledními slovy pohlédl na Teresu.

"Co? Ne, my... ne. Jak jsme mohli? Ne..." S panikou zavrtěla hlavou.

"Tereso, to mi jsme jim to udělali. Viděl jsem to." Řekl Thomas, ale ani se na vás nepodíval.

"Proč by nás sem poslali, kdyby jsme byli s nimi?" Teresiny oči naplnily slzy lítosti.

Thomas pokrčil rameny. "Nevím. Nezáleží na tom."

"Má pravdu." Promluvil Newt poprvé za celou dobu, co jste tady. Všichni jste se na něj zmateně podívali. "Nezáleží na tom. Na ničem z toho. Lidé, kterými jsme byli před Labyrintem, už neexistují. Tvůrci se o to postarali. Ale na čem záleží, je kdo jsme teď. Co teď děláme."

Postavila jsi se, Minho taky a přidali jste se k Newtovi po jeho boku. Měl pravdu, vždycky měl. Newt se usmál. "Vběhl si do Labyrintu a našel cestu ven. Teď tam musíme jít spolu a dokončit to, co jsi začal. Protože teď poprvé za celý dva frasný roky máme šanci. Dokážeme to."

...

Newt předával zprávu ostatním placerům. Dvůr byl plný hluku, když se to ostatní chlapci snažili zpracovat. Během toho Alby jen mlčel a jako kamenná socha stál v rohu místnosti.

Když skončil, Alby tiše vstal. Bylo na něm něco jiného. Přistoupil dopředu a podíval se zlostně na Thomase. "Jak můžeme důvěřovat jedinému slovu, co říká? Poslal nás sem, udělal nám to. Může to být trik, jak si získat naší důvěru."

"Bez urážky, ale to je ta největší frasárna, jakou jsem tě kdy slyšel říct." Bránila jsi ho. "Málem zemřel, aby to pro nás zjistil. Takže ty si myslíš, že to celý hrál?"

Alby stijící před tebou se kolem sebe rozhlížel. Když viděl skeptické oči ostatních placerů, vyhrkl. "Udělal jsem to! Spálil jsem mapy. Nemůžeme se vrátit. Nikdy se nemůžeme vrátit."

Náhle zalapaní po dechu, se ozývalo po celé místnosti. "Na štěstí jsme ty mapy zachránili." Sarkasticky poznamenal Minho. "Díky, že jsi nás varoval, ať je chráníme."

"Říkám ti, že se nemůžeme vrátit! Pamatuji si hrozné věci. Spálená země, nemoc. Něco, čemu se říkalo erupce. " Z jeho hlasu byla slyšet hysterie.

"Pokud tady zůstaneme, zemřeme! Je to horší?" Zakřičel na něj Minho.

"Ano." Řekl rozhodně Alby. "Raději zemřít, než se vrátit domů."

Minho nevěřícně odfrkl. "Jsem s Thomasem, pokud máme zemřít, zemřeme v boji!"

Thomas na něj přikývl. "Vypadá to, že Minho jde do toho, jsem si jistý, že i Teresa. Dostaneme se ven, kdokoli se k nám může připojit. Vím, jak se odsud dostat."

"A jaký je tvůj skvělý plán?" Zeptal se Pánvička.

"Projdeme Rmutí norou."