Victory [Pán Prstenů]

-Doly Morie-

Gandalf stál mlčky před velikou kamenou stěnou, která byla překryta závojem břečťanu. Victorirea stanula vedle něj a zaklonila hlavu tak, že jí kápě sklouzla z hlavy, aby viděla jaké výšky skála dosahuje. Zbytek Společenstva se pomalu loudal za nimi.

Victorirea natáhla ruku a odkryla několik pramenů zelených liján. Čaroděj vedle ní si promnul plnovous a něco si tiše zamručel. Victorirea přejela prsty po vytesané rýze brány vykreslené na skále a pokusila se přečíst malé znaky, které se táhly od zhora dolů.

Gandalf pozvedl svou hůl a strhl s ní část břečťanové záclony, která zakrývala vstup do Morie. Žena Gondorská musela o pár kroků ustoupit, aby dokázala přečíst nápis na vrcholu brány.

,,Řekni přítel a vejdi," přečetla nahlas a v její zelených očích se odrážel obdiv a zamyšlení.

,,Je to hádanka," podotkl Gandalf a prohlížel si stěnu. 

,,Její vyřešení je klíč ke dveřím, kterými se dostaneme do Morie."

,,Neříkal jsi, že jsi tudy už jednou šel, Gandalfe? Musel jsi tu hádanku už jednou vyřešit," prohodila Victorirea a založila si ruce na prsou.

,,To ano, ale má paměť už je stará a děravá," povzdechl si čaroděj a zamyšleně zíral na nápis.

Victorirea se usmála a opět si přes hlavu přehodila kápi. Poodešla zpátky ke stěně a posadila se na písčitou zem, zády se opřela o skálu a zabořila se tak do břečťanu. Hobiti, kteří právě dohopsali až k nim se na ni nechápavě zahleděli.

,,Bude nám chvíli trvat než to vyřešíme. Sedněte si, odpočiňte si, užijte si slunce, protože teď ho dlouho neuvidíte," doporučila hobitům s ledabylým mávnutím rukou.

Ti na nic nečekali, svalili se na zem a vytáhli zásoby jídla. Aragorn se uchechtl při pohledu na ta báječná stvoření a posadil se vedle Legolase na suchý kmen padlého stromu. Gimli se došoural ke Gandalfovi a snažil se pomoci s vyluštěním hádanky.

Boromir si sedl do tureckého sedu na zem a nevraživý pohled upíral před sebe. Jakoby mu něco vrtalo hlavou a on to nutně potřeboval promyslet.

Najednou se z nebe ozvalo zahoukání. Elfovi uši zbystřily a všichni, kromě Victorirei, která vzhlédla k obloze s nadšenými jiskřičkami v očích, znejistěli. Nad jejich hlavami se objevila sova. Malý výr se snesl k Ženě Gondorské a ta mu nastavila paži jako bidýlko. Výr sevřel svými pařáty dívčino předloktí zahalené koženými rukávci, složil křídla a přátelsky zahoukal.

,,Ahoj Nasho," zamumlala Victorirea sově a pohladila ji po peří na bříšku. Sova spokojeně zamrkala, a pak se naklonila k ženě a do ucha jí sdělila zprávy z jihu a novinky o Prstenových přízracích. Victorirea tiše přitakávala a přikyvovala. Hobiti to se zájměm pozorovali. Nebylo to poprvé, co viděli ženu Gondorskou mluvit se zvířaty, přesto je to nadále fascinovalo. Ostatní členové družiny, kromě Legolase a Gandalfa, tím byli značně zaskočeni.

Z ničeho nic se najednou Boromir prudce postavil a tasil svůj meč směrem k Ženě Gondorské. Ta k němu klidně vzhlédla, hladíc sovičku po peří na trupu. Boromirovy oči planuly hněvem a žárlivostí.

,,Kdo jsi, děvo, že si můžeš dovolit dorozumívat se řečí zvířat a vlastnit jeden z královských Prstenů?" tázal se a čepel meče byla jen pár stop od dívčiny hrudě. Sova Nasha varovně zasyčela, ale Victorirea ji jediným pohledem uklidnila a posadila si ji na rameno.

Členové společenstva nechápavě sledovali Boromirovo počínání, až na Aragorna, který ani na minutu nezaváhal a tasil svou vlastní zbraň proti Gondorskému muži. Victorirea však hraničáře také rychle zarazila pohledem a gestem ruky.

Pomalu se postavila a sňala si z hlavy kápi svého pláště. Zhluboka se nadechla a svým jasným, líbezným, odhodlaným hlasem pronesla:

,,Já jsem Victorirea, dcera Anetéziina, Žena Gondorská, dívka ze západních pověstí a ty, Boromire, synu Denethorův, nemáš jediné právo na mě tasit meč či zpochybňovat mé právo na prsten a můj původ."

Boromirovi přes tvář přelétla grimasa prozření a další vlna tiché závisti. Jeho pohled na moment ztuhl a rty se lehce zatřásly, v očích byl strach smíchaný s obdivem a oddaností.

Victorirea stála vzpřímeně, na rameni seděl malý výr, ruku na rukojeti meče zdobeného smaragdy, havraní vlasy vlnící se ve větru údolí a obličej pokrytý sametovou pletí a zároveň zohaven výraznou jizvou, která se jí táhla přes tvář. Oči lemované dlouhými řasami, byly upřené na Boromira a jejich pigment se odstínem zelené blížil k tak tmavé zeleni, jakou mají listy stromů v těch nejtemnější zákoutích lesů. Rty měla stažené v úzké lince a bradu nepatrně bojovně vystrčenou dopředu.

Muži z Gondoru chvíli trvalo než se vzpamatoval a stáhl ocas a uši jako odkopnutý pes. Stále dívce nedůvěřoval, ale její nenadálý výstup podpořil jeho prvotní domněnkou o jejích kořenech. Nebylo pochyb o vznešeném původu dívky, vzhledem k prstenu který vlastnila, ale také díky jizvě a specifickým očím. Boromir si do dnešního dne myslel, že to vše, příběhy o právoplatné královně bez práva na trůn Gondoru a Rohanu, jsou pouze legendy a pohádky pro malé děti, ukázalo se však, že někdy legendy a pověsti nelžou, ale žijí s námi ve světě, kde se vyhýbají svým osudům. A Victorirea byla ukázkovým příkladem.

I Sam si při pohledu do tváře Společnice vzpomněl na jeden příběh, který jemu a Frodovi kdysi dávno vyprávěl Bilbo Pytlík, když na jednom čajovém dýchánku pojídali výborné medové koláčky. Už párkrát měl sice hobit to štěstí, že mohl spatřit obličej bojovnice, ale teprve dnes měl dostatek času na to si ho prohlédnout.

,,Nascha, noro. Galu," pronesla Victorirea a promluvila na sovu, která stále majestátně seděla na jejím rameni. Sova přikývla a se zahoukáním, kterým přála všem hodně štěstí, se vznesla do vzduchu a na přání dívky odletěla a vydala se hledat nové informace, které by mohla Victoriree předat, až se společenstvo proplete útrobami a tajemstvími, které Morie ukrývá.

Victorirea chvíli hleděla za sovou, která mizela v dáli, a pak se bez jakýchkoliv dalších zaváháních a vyrušení usmála na hobity, hodila vděčný pohled po Aragornovi a posadila se zpátky na své místo, nohy v tureckém sedu a zády opřená o zeď zarostlou zelenou pnoucí se liánou.

-

,,Založil tesaný trůn králů,
uprostřed sloupořadých sálů,
se zlatou klenbou; po stříbře
šlapali tam na dveře
vepsali mnohé mocné znaky.
Jak slunce, hvězdy plály lampy
z křišťálu, v stínu nehasnoucím,
a jasem prozářily noci."