Victory [Pán Prstenů]

-Na vrchu Větrově-

Brzy ráno se skupina vydala na cestu, doufajíc že je temné příznaky nepronásledují. I přes skutečnost, že byli na chvíli v bezpečí a přítomnost hraničářů dodávala hobitům jistý pocit nezranitelnosti, panovala dlouhé hodiny napjatá a mrzutá atmosféra, kterou ani vydatnější oběd nedokázal potlačit.

Frodo byl potopen ve svých myšlenkách, které ubíhaly ke Gandalfovi a jeho nepřítomnosti na jejich cestě. Zužovala ho představa, že se mocnému čarodějovi něco postavilo do cesty a zdrželo ho to.

Samova pozornost se nedůvěřivě směřovala na Chodce. Poznal, že mezi ním a Victorireou panuje hustá atmosféra plná pochyb a zároveň respektu kvůli staré známosti. Možná i malinko žárlil, protože jeho budování dobrého vztahu se Společnicí najednou přišlo nazmar. Děva odmítala promlouvat o čemkoliv jiném než o cíli cesty a jejím probíhání.

Jakoby nechtěla, aby se jí Chodec dostal příliš do soukromí, které skrývala před celou výpravou. Bylo znát, že si od bytostí drží znatelný odstup, bariéru předsudků i brnění opatrnosti.

Toto všechno se Sam pokoušel probořit a dostat se do nitra Společnice. Když začala vyprávět o dalekých zemích, o lesích a květinách, o horách a potocích, když začala zpívat o historii své země, bylo Samovi jasné, že pod těmi všemi ránami osudu a vrstvami opatrnosti a odtažitosti se skrývá opravdová žena s krásným srdcem, které chtěl poznat.

Chodcova přítomnost však veškerou jeho snahu zakryla a zneškodnila. Atmosféra mezi hraničáři byla příliš napjatá a ostražitá.

Peregrin se Smělmírem nadlehčovali celou situaci a cestu svým neutišujícím skuhráním hlady. Když se po čtyřech hodinách cesty a po pěti občerstvovacích pauzách znovu ozval Pipin, že má chuť na jablečný koláč (který samozřejmě v zásobách na cestu nebyl), Victorirea se rozčílila a v zápalu vzteku po Pipinovi hodila jablko takovou silou, že když se Pipin stihl uhnout k zemi, rozstříklo se o nedalekou borovici a zbyl z něj jen mošt stékající po kůře jehličnanu.

To hobity na nemalou chvíli umlčelo.

Cesta byla dlouhá a nezajímavá. Většina dne probíhala v tichosti, až na již zmíněné stěžování si Pipina a Smíška.

-

,,Tam je Větrov, tam si odpočineme," řekl Chodec a přes zelenou louku ukázal k nedalekému vrchu.

,,Amon Sul," zašeptala hraničářka.
Pohledem zkontrolovala vyčerpané hobity a jako první se vydala přes otevřenou krajinu ke kopci. Věděla, že jsou její svěřenci unavení a musí si odpočinout, proto chtěla být v zákrytu Větrova co nejdříve. Sam ji okamžitě následoval, za ním šel Frodo, Pipin, Smíšek a nakonec Aragorn, který všechny hobity před sebou popoháněl.

Hraničáři neměli dobrý pocit z pohybu po otevřené louce, kde je mohli vzdušní zvědové spatřit z výšky a Jezdci lehce vidět přes rovné planiny.

Když konečně vystoupali na Větrov, usadili se v zákrytu a rozdělali tábořiště. Mezitím, co se slunce sklánělo k obzoru a hobiti večeřeli, Victorirea s Aragornem nedaleko od svých spokojených svěřenců formálně probírali další počínání.

,,Jsou nám v patách. Zítra musíme vyrazit ještě před rozedněním," navrhla Společnice s pohledem upřeným k obzoru, nad nímž právě vycházela první hvězda.

,,V noci musíme být opatrní. Musíme držet hlídky, omezit přestávky a zrychlit," přitakal hraničář a utrhl suché stéblo trávy.

,,Jsou vyčerpaní. Takové tempo nevydrží moc dlouho. Navíc nemáme koně, který by nesl náklad, poníky jsme nechali v Hůrce. Kdybychom měli alespoň jednoho, všechno by nám to urychlilo. Hobiti nejsou připraveni na tak vyčerpávající cestu. Frodo je den ode dne unavenější a starostlivější," vydechla Victorirea a ohlédla se ke kudrnatým mužíkům u malého ohniště.