Victory [Pán Prstenů]

-Cesta do Lothlórienu-

Jakmile se Společenstvo vydalo mlčky dál, už se nezastavovalo. Nikdo nepromluvil. Aragorn, který se přirozeně stal vůdcem družiny, byl ve vedení skupiny a hnal ji rychlým krokem, neohlížejíc se na hobity, kteří jen tak tak klopýtali za ním. Victorirea se sklopenou hlavou, očima upřenýma do rozměklé ledové země pokryté jinovatkou a uschlou trávou a mechem, přemýšlela, co bude dál. Věděla, že cíl jejich cesty se nijak nezměnil. Dokud je na živu někdo, kdo dokáže donést prsten do Mordoru a tam ho zničit, nezáleželo na počtu členů družiny ani na jejím složení. To ženu vyděsilo.

Prudce se zastavila a rozhlédla se kolem sebe, nechávajíc ostatní, před sebou. Nikdo se neohlížel. Uvědomění.

Bylo to větší než oni. Nezáleželo na tom, kdo padne. Záleželo jen na tom Prstenu. Jen na tom malém ztělesnění zla, vloženém do kousku zlata. Nezáleželo na lidských životech Společenstva, ale na těch, které zachrání. Do teď to byla čistě otázka dobré vůle a rozhodnutí Elronda. Nikdo, snad kromě Aragorna, pro kterého to bylo všechno nebo nic, nikdo tím nic nezískal. Vložili důvěru do slov čaroděje a elfa. A ve světě, který se halil do tmy to pro ně byla kapička zářivé naděje, že se snad dožijí dne, kdy temnotu pohltí světlo a jejich potomci budou moci žít ve světě, kde neexistuje Sauron. Elfové by se mohli v klidu doplavit do západozemí, trpaslíci by nemuseli bojovat se skřety o jejich domovy, hobiti by stále žili v nevědomosti v krásách jejich Kraje a Gondor by nemusel odrážet útoky Mordoru a žít ve strachu, kdy obrana padne. Ale nikdo nevěděl, zda se toho dožijí oni.

Gandalf se toho nedožije. Byla to poslední část jeho úkolu, kvůli kterému byl vyslán ve druhém věku do Středozemě. Už je to dávno, co se jí s tím svěřil a v ten den mu Victorirea prozradila, co věděla o svém původu. Jejich přátelství tím bylo zapečetěno navždy. Byla jediný smrtelník, který věděl o pravé podstatě čaroděje. Byl prakticky polobůh ve smrtelnickém těle. Nemohl jen tak zemřít. Ale Balrog... Victorirea si povzdechla a setřela si z tváře slzu, která jí bezděky stekla k bradě.

Společenstvo bylo několik stop před ní. Victorirea se přes husté závoje větví lesa, který je kryl před očima nebeských zvědů, naposledy ohlédla zpátky, aby spatřila majestátní hory Morie a průsmyk, kterým se pokusily projít. Hory byly klidné, zářilo studené lednové slunce a odráželo se od zrcadlového jezera. Pomalu se nadechla studeného vzduchu, který voněl jehličích a vodou a páchl vlhkou hnilobou. Už se chtěla otočit na patě a vydat rychlým krokem ke zbytku družiny, když si všimla dvou malých potácejících se hobitů v dálce před sebou a v tu chvíli ji zaplavil nenadálý vztek a starost. Pitomá huso, pomyslela si. Frodo a Sam byli zranění. A ona ani nikdo ze společenstva si toho nevšiml. Aragorn byl moc potopený ve svých myšlenkách, než aby si spočítal svou družinku.

,,Aragorne!" zakřičela na skupinu, ale když si uvědomila, že Chodec do teď nezjistil, že mu chybí dva hobiti, jen tak z přemýšlení ho něco nevytrhne, a tak zvolala na člena družiny s nejlépe vyvinutým sluchem.

Legolas přiběhl prakticky vzápětí a Společenstvo se na moment zmateně zarazilo. Victorirea už čekala u dvou hobitů a prohlížela si je.

,,Nemůžeme zastavit tady, na lesní cestě, ale promluvím s Aragornem a vymyslíme, kde se utábořit a hned vás ošetříme," promlouvala k nim a pohladila oba pobledlé hobity po kudrnatých kadeřích.

,,Legolasi, vezmi Sama," rozkázala a sama si do náruče, dnes už podruhé, vyhoupla Froda. Kápě jí sklouzla z hlavy a odhalila její obličej. Věnovala Frodovi malý úsměv a rychle se vydala, i přes určitou námahu, za Společenstvem, s Legolasem v patách.

Když byli všichni zase pohromadě, Victorirea s díky přijala Boromirovu nabídku, že Froda převezme a ona se tak vydala do vedení družiny za Aragornem, který měl ve tváři víc než zpytující výraz. Viděla, jak se v duchu proklíná za to, že ztratil dva hobity, prakticky hodinu poté, co ztratili svého vůdce, a tak žena spolkla trpkou poznámku na jeho účet a místo toho na všechny pokývla, že mohou vyrazit.