Victory [Pán Prstenů]

-Cesty a nebezpečí všude kolem-

I přes náskok, kterým se výprava mohla pyšnit, zužoval všechny pocit nebezpečí a chladu, který přinášely Prstenové přízraky.

Nejvíce to ucítil Frodo, kolem jehož krku visel právě velmi studený a těžký Prsten. Další byla Victorirea, která si jako jediná dokázala představit, co jsou vůbec zač a co všechno dokáží jejich zbraně. A i tyto dva velké strachy stačily, aby se přenesla nejistota i na zbytek osob.

Victorirea se nebála o sebe. Přízrakům by jistě snadno vyklouzla, kdyby bývala byla sama a nemusela se strachovat o hobity, kteří jí teď leželi na srdci společně s vědomím, že je musí chránit.

Šli rychle a dlouho, schovávali se v křovích podél pěšiny a naslouchali, jestli za zády neuslyší koní kopyta či kroky.

Až když se začalo rozednívat, Společnice zpomalila a dovolila hobitům i časnou snídani za pochodu. Stále se však schovávali v listech nízkých keřů.

Slunce barvilo mraky za obzorem do krvavě ruda, ale nad hobitími kudrnatými hlavami se stále ještě vyjímal bledý měsíc a tmavě modrá ustupující noci.

Najednou se Victorirea prudce zastavila a pomalu se sklonila k zemi. Hobiti s pusami plnými koláčů ji napodobyli a všichni společně chvíli naslouchali. Nedaleko od nich se ozvalo tiché zašelestění a praskot větviček. Frodo spatřil, jak jeho Společnice svým pohledem probodává suchou zeminu a dotýká se jí bledou dlaní. Jakoby stopovala, ale její druhá, pravá ruka spočívala na rukojeti meče.

Najednou se z Victorireiných úst ozvalo slabé, ale zřetelné slovo: ,,Féroce [feróče]."
Pak nastalo dlouhé tíživé ticho. Nikdo nevěděl, co se bude dít. Pokud se děva zpletla a příčina zvuků byl nepřítel, právě na ně upozornila. Victorirea si však byla jistá, že chyby nedělá.

Její pohled vzhlédl přes křoví k silnici a opět zašeptala: ,,Féroce."

Jakoby stejně, jako když mluvila s Radagim, z jejích rtů unikaly zvuky, které se pak až v hlavě tvořily do slov. Frodo odtušil, že nehrozí nějaké větší nebezpečí, neboť Společnice vyhoupla koutky úst do úsměvu, přestala svírat svůj meč a nechala ho bezpečně uložený v pochvě u pasu.

Z nedalekého křoví vyběhla kočkovitá šelma, nepříliš velkého vzrůstu, ale i tak na první pohled nebezpečná. Všem hobitům zbledli obličeje, ale Společnice se jen usměvavě dívala ke zvířeti. Šelma přiběhla k ženě a lísala se jí k nohám.

Pipin se i se Smíškem zalekli a padli k zemi, modlící se k pánu Bohu, aby spasil jejich životy, ale za to Frodo fascinovaně pozoroval rysa, který se k jejich Společnici choval, jako domácí mazlíček ke svému pánovi.

Sam se usmíval a jakmile se ujistil, že mu rys nic neudělá, sklonil se k němu a odvážil se ho pohladit. Rys se trochu nedůvěřivě ohlédl, ale po ujištění ze strany Victorirei se rozhodl považovat hobity za přátele.

,,Říkám mu Féroce. Je to jeden z posledních rysů žijících tady na západě. Většina jich odešla na sever za elfy nebo do hor daleko od civilizace národů," řekla a pobaveně pohlédla na vyděšeného Pipina se Smíškem.

,,Je to náš spojenec," dodala a rys jakoby rozumněl jejím slovům a na jejich potvrzení kývl hlavou.

,,Rozednívá se. Je načase si odpočinout. Spěte, dokud je čas a šetřete sil. Do oběda musíme být opět na cestě," rozhodla dívka a sama usedla na zeminu. Byl podzim, tráva byla suchá a pomalu odrůstala na zimu a zemina se drolila. Už několik dní nepršelo, což výpravě cestu ulehčovalo.

Hobiti, kteří už leželi na zemi se jen trochu uvolnili a zanedlouho už podřimovali. Byla to dlouhá a bezesná noc, takže si to teď zasloužili.
Frodo ulehl vedle svých příbuzných a i přes velké obtíže nakonec také usnul.

Jen Sam se posadil naproti Victorirei a rysa a tiše s dívkou rozprávěl.

,,Jste elf?" zeptal se užasle, zatímco děva hladila Féroceho, který vzpřímeně seděl vedle ní.

Žena se usmála a z hlavy si jedním ladným pohybem sňala kápi a pramen havraních vlasů si zastrčila za kulaté ouško.

,,Ne," odpověděla prostě a skenovala zeleným pohledem Samův obličej.

,,Byla jste vychována elfy?" zeptal se fascinovaně.

,,Ne. Vychoval mě čaroděj," objasnila tiše.

,,Gandalf Šedý?"

,,Radagast Hnědý. I přes to jsem se pak stala Gandalfovým učněm," zavzpomínala dívka s pohledem v zemi.

,,Ty jsi jen malý človíček v široširém světě, Same. A nikdy nevíš, co se stane, ale vždy to můžeš nějak ovlivnit. Pamatuj na to, ano?"

Sam najednou neměl, co odpovědět. Na jednu stranu měl pocit, že ho Společnice trochu předceňuje a na druhou i podceňuje. Nemůže změnit vše, ale nikdy si nepřipadal tak docela maličký. Také si uvědomil, že je to poprvé, co vidí její tvář a co řekla jeho jméno. Nebo spíš, jak řekla jeho jméno. Starostlivě? Nevěřícně?

,,Měl by sis také odpočinout," řekla nakonec žena a usmála se na nechápavý výraz v jeho obličeji. Pak si opět nasadila kápi a nepozorovaně vzhlížela přes keře k silnici.

-

,,Vál vítr přes uvadlý vřes,
leč bez pohnutí stál tam les:
na jeho klín pad věčný stín
a temný tvor tam mlčky lez.

Ten vítr od hor chladných vál,
jak příboj řval a náhle rval
větve i strom tam v lese tom
a k zemi listí strhával."