Victory [Pán Prstenů]

-Hraničářům se nedá věřit-

O pár hodin později, seděli společně v jednom z pokojů hostince a Frodo vymýšlel, kterému z hraničářů svěřit svou důvěru.

,,Půjdeme s ním?" optal se nedůvěřivě Sam Froda a ten zvedl svůj tázavý pohled ke Společnici.

Ta propalovala svýma zelenýma očima pod kápí Chodcův špinavý a zarostlý obličej a ve tváři jí bylo vidět opovržení, ale i náznak úcty.

Chodec poklidně bafal dýmku a sledoval oheň v krbu. Smíšek a Pipin spokojeně podřimovali v křeslech a Frodo byl rád, že alespoň část výpravy bude další den svěží.

Sám byl na pochybách, ale něco v něm mu říkalo, aby Chodcovi věřil. Říkal, že zná Gandalfa a jejich Společnice také vypadala, že měla už s Chodcem tu čest, ale ani to ho nezbavilo názoru, že hraničářům se nedá věřit, jak to říkal hospodský.

,,Nemáme na výběr," zamumlal si Frodo a trochu přistoupil k muži. Zarazil ho však silný stisk ramene a nekompromisní pohled jeho Společnice.

,,Řekni, jak ti můžeme svěřit svou důvěru, když je svět plný zvědů a příznivců Nepřítele?" zeptala se.

Chodec se malinko usmál a z vnitřní kapsy svého pláště vytáhl dopis. Podal ho Frodovi, přičemž každý jeho pohyb byl propalován pohledem Victorirei.

,,Posílá ho Gandalf. Nemáme na výběr. Potřebujeme se bezpečně a rychle dostat do Roklinky a on by nám mohl pomoct," řekl Frodo, skládajíc dopis a ohlížejíc se na Sama a Společnici.

,,Kudy nás povedeš?" zeptala se opět nedůvěřivě zahalená žena.

,,Přes Větrov, Poslední most a kolem Obřích lesů," oznámil klidně. Světlo krbu dopadalo na jeho tvář a byly tak zřetelně vidět jeho vrásky a pohyb mimických svalů.

,,Je to hlavní cesta, budou nás tam čekat," podotkla Victorirea.

Byla si vědoma, že Chodec není hrozba, ale v lecčems s ním nesouhlasila. I když oba pocházeli ze stejné země a měli podobné náviky a tradice, jejich názory se dost často rozcházely a končily hádkami. I tak žena Gondorská chovala respekt ve svém pánovi, i když on sám se svého titulu zřekl. A Victorirea neměla ani možnost si titul přivlastnit. Byli si vlastně velmi podobní, ale zároveň každý jiný.

Přeci jen, potkali se jen párkrát a nikdy spolu nevydrželi příliš dlouho, ale i tak se s pořádnou dávkou dobré vůle dali považovat za přátele, i když jeden druhému příliš nevěřili.

,,Ne, pokud se budeme držet na jih od cesty. Temné přízraky nejsou tak dobří stopaři. Vyhledávají vás podle Prstenu. Jeho moc je k vám táhne," řekl.

Frodo si až teď uvědomil, že Chodec by neměl vědět o Prstenu nic. Oni sami se o něm přeci doslovně nezmínili, jak o něm tedy může vědět? Jedině od Gandalfa nebo Saurona.

,,Vyrazíme po snídani?" optal se Sam.

,,Ne," zamítli to jednohlasně oba hraničáři.

,,Temné přízraky vědí, že jste tady. Musíme počkat než opustí Hůrku, poté za časného rána vyrazíme," řekl Chodec.

,,Dnes se vyspěte tady. Budeme držet hlídku," dodala Victorirea a starostlivě se sklonila ke Smíškovi a Pipinovi, kteří spokojeně oddychovali.

Sam se neochotně uložil společně s Frodem ke krbu a přikryli se svými plášti. Jejich myšlenky však ubíhaly jinam než ke spánku.

Zatímco hobiti odpočívali, hraničáři se usadili k oknu a nenápadně sledovali dění v tichých ulicích městečka.
Victorirea si z hlavy sňala kápi a opřela se o stěnu pokoje.

Aragornův pohled směřoval k jejímu obličeji. Samozřejmě ho na první pohled zaujaly její oči, které sice dobře znal, ale nikdy je neviděl v celistvém vzhledu jejího sličného obličeje. Pod pravým okem se jí táhla světlá jizva a její rty byly zkrouceny ve starostlivém a zkoumavém výrazu.

Ona nebyla hraničářka, i přestože to o sobě tvrdila, a Chodec také nebyl hraničář. Měli společného více než tušili.

,,Utíkali jsme před našimi posláními příliš dlouho. Je načase postavit se jim čelem, není-liž pravda, Aragorne?" řekla Victorirea a Chodcovo jméno prosyčela mezi zuby. Její pohled se odlepil od okna a pohlédla tak na jeho zarostlou a špinavou tvář.

Chodec chvíli přemýšlel, jak na to odpovědět. Nakonec, ale jen tiše a neutrálně řekl:

,,Co ty o tom můžeš vědět?"

-

,,Sem nikdy do konce světa nepřijdou květy simbelmynë. Devět a sedm mohyl se už zelená trávou a on tu celé ty dlouhé roky leží u dveří, které nemohl odemknout. Kam vedou? Proč tam chtěl vejít? To se nikdy nikdo nedoví!"