Victory [Pán Prstenů]

-Pozorování a vyčkávání-

Čas utíkal rychleji než by si hobiti bývali byli přáli. Sychravý podzim zanedlouho vystřídala ledová zima a tu zastoupilo zelené jaro, načež se o vládu hlásilo teplé a suché léto.

Gandalf se zatím nevrátil. Frodo z toho byl nervózní, avšak ledový klid jeho záhadné společnice ho svým způsobem uklidňoval v jeho občasném a nedočkavém bloumání nad tím, co Gandalfa tolik zdrželo. Vymýšlel všemožné scénáře, ale i tak se jeho myšlenky většinou nakonec ubraly směrem k Prstenu a Bilbovi.

Jeho Společnice, jak jí začal společně se Samem říkat, neboť se ani jeden neodvážil pohlédnout do jejích očí a zeptat se jí přímo na jméno, se v posledních červencových dnech začínala chovat na její poměry velmi nevšedně, možná až nervózně a odtažitě.

Někdy chodila po noře sem a tam a něco si nesrozumitelně šeptala, pravděpodobně elfštinou, jak odtušil Frodo. Jindy seděla na židli u stolu a podupávala nohou tak, že její podpatek na kožené botě málem vyhloubil do dřevěné podlahy důlek, kdyby ji na to Frodo neupozornil.

Jednou ji dokonce nachytal, jak v noci prohledávala Bilbovy staré mapy za svitu zapálené svíce. Tehdy poprvé spatřil její tvář. Kápi měla shozenou, přes ramena jí spadaly havraní vlasy, ústa měla lehce pootevřená, stín lícních kostí ještě prohlubovalo světlo ze svíce, pod pravým okem se jí táhla malá a dle úsudku i stará jizva (možná z dětství, kdy nešikovně zakopla a řízla se o kamínek na chodníku) a nakonec ty velké zelené oči, které těkaly po ručně kreslených mapách Středozemě.

Byly úplně jiné než si Frodo představoval. Ze Samova vyprávění v hospodě, kde se o oné záhadné často projednávaly všemožné teorie nad korbelem piva, věděl, že to jsou zelené a zářivé oči, ale žádné vyprávění nedokázalo dostatečně vystihnout to kouzlo, tajemství a barvu, kterou v sobě její duhovky skrývaly.

Ty oči vypadaly jako Zelený hvozd, ale když se na něj upřely a zornice se zůžily, připadaly mu i stejně temné, jako onen les. Byly tak obyčejné a zároveň jiné, že člověk je při pohledu na ni schopen vnímat pouze ten pronikavý pohled smaragdově zelené.

Tehdy Frodo moc dobře věděl, že toto je ona dívka z pověstí a písní. A že není radno si s ní zahrávat. I přes to ho v srdci hřál pocit, že zrovna ona ho bude doprovázet s Prstenem až do Roklinky.

-

Léto přešlo v září a čaroděj stále nikde, což znamenalo jediné- vydat se na cestu bez Gandalfa.

V této době se už i v Hobitíně začaly šířit zvěsti o Devítce černých jezdců. To už i Společnice začínala být nesvá a pomalu na Froda naléhala, že by se měli vydat na cestu dřív než se i z Kraje stane nebezpečné území. A když začínala být nesvá a nervózní i ona, hobiti se třásli strachy.

Froda mnohokrát opuštění domova pronásledovalo ve snech a myšlenkách, ale skutečnost, že opravdu musí odejít ho užírala a děsila.

Nakonec ho k výpravě přinutila až nedávná a silná slova dívky, kdy společně seděli na zahradě na lavičce pod stromem, oranžové listí jim padalo na hlavy a hobit si právě dopřával druhou snídani, když řekla:

,,Frodo, je čas vyrazit."

I těch pár slov s tónem jejího hedvábného hlasu ho donutilo v důvěru v její osobnost a ve skutečnost, že Gandalfa se už nedočkají.

-

,,Za rohem třeba připravená
je zlatá brána otevřená,
a třebaže ji minem dneska,
zítra nás zavede k ní stezka
a půjdem skrytou pěšinou
za sluncem nebo za lunou.
  Jabloň, trnka, líska, hloh,
  ty drž krok. Ty drž krok!
  Písek, kámen, tůň a hráz,
  zdravím vás! Zdravím vás!"