Victory [Pán Prstenů]

-Durinova zhouba-

Dunění válečných bubnů se rozléhalo celou Morií. Společenstvo se pomalu stahovalo k východním dveřím ze sálu, snažíc se odrazit skřetí útok. Boromir, Aragorn i Victorirea měli na svědomí většinu mrtvých těl ze kterých teď vytékaly proudy černé krve. Legolasovi šípy prolétly zatím několika lebkami a Gimli se svou sekyrou oháněl hlava nehlava. I Sam měl na svědomí jednoho mrtvého skřeta a Frodo neváhal a také vytasil své žihadlo. Pipin a Smíšek, kterým se promítaly vzpomínky na Kraj a zpytovali svědomí, že se pustily do takové cesty, na kterou nejsou připraveni, stály ochrnutí hrůzou u zdi, sledujíc boj, který se odehrával před nimi.

Už to vypadalo, že se Společenstvu podaří útok odrazit a budou tak mít čas na to vyrazit k východu s nějakým herním časem navíc a náskokem, když tu se v západním vchodu do síně objevila skřetí tajná zbraň. Trol, který dosahoval výše aspoň třikrát větší než průměrní Velcí lidé. Victorirea, která už za svůj dlouhý život potkala spousty nepřátel a některé obludnější a děsivější než jiné a jen tak něco ji nerozhodilo, ale pohled na obrovské stvoření Mordoru ji na vteřinu vyrazilo dech a čelo se jí orosilo ledovým potem. Hodila rychlým pohledem po Gandalfovi, ale to už se Boromir vrhal do boje a s výkřikem se pokusil utnout skřetovu ruku, jeho meč se však pouze se skřípavým tupým zvukem svezl po nepřítelově šupinovité ztvrdlé kůži.

Victorirea popadla Smíška, který se krčil u zdi s Pipinem, za rameno a odtáhla ho spolu s Pipinem k rohu u východních dveřích, kde doufala, že se jí podaří je uchránit a oni se tam mohli skrýt za popadanými sutinami. Pak se rozhlédla po zbylých hobitech, zatímco ostatní se snažili zadržet, respektive zabavit, obrovitého skřeta, Sam a Frodo se bili hlava nehlava, každý s jedním menším skřetem. Žena Gondorská jejich protivníky jedním pohybem seslala k zemi s utnutými hlavami, přičemž se jí na obličej dostala hromada jejich krve, která vystříkla z krčních tepen.

,,Už jsem ho skoro měl!" ohradil se Samvěd proti válečnici, ale ta ho umlčela rázným pohledem a oba hobity popadla za předloktí.

,,Teď není čas na hrdinství, Same," ucedila a dotáhla hobity do úkrytu k jejich druhům.

,,Kdyby to nevypadalo dobře," naklonila se nade všechny hobity, kteří na ni teď hleděli jako na nějaké stvoření seslané z nebes, s udýchanou prosbou, ona však svým pohledem už skenovala situaci boje na druhé straně sálu. ,,Tak se neohlížejte a utečte. Rozumíte?" obrátila k nim svůj zelený pohled.

Při pohledu na její bledou tvář poskvrněnou černou krví, jizvou a velkýma vytřeštěnýma očima, se hobiti nezmohli na nic jiného než rychlé přikyvování. To jí jako odpověď stačilo, a tak se otočila zpátky ke zbytku Společenstva, kterým se zatím nepodařilo nic jiného než jen nepřítele mnohem víc nadmout vztekem.

Victorirea polkla a pevně sevřela svůj dvojruční meč, připravená bránit hobity.

Netrvalo dlouho a skřet se vrhl na ženu se svým kopím a ta se snažila odvracet jeho údery, jak jen mohla. Kadeře jí vlály a evidentně se jí všude pletly. Ustupovala, ale odmítala se vzdát, také proto, že by ji to stálo život. Skřet byl na svojí velikost mrštný, ale bylo to Victorireina nešikovnost, co způsobilo její pád a silnou ránu do hlavy. Meč se jí přitom vyrazil z ruky a i přes snahu všech mužů Společenstva odvrátit skřetovu pozornost od Společnice, skřet jakoby se na ní zaměřil. Victorirea se jen o pár centimetrů vyhnula ráně do srdce, když se prudce odkutálela o pár metrů dál, to však monstrum nezadrželo a ihned se pokusilo o další útok, teď jeho pozornost však zaujal výkřik malého hobita, nositele Prstenu, který vyběhl z úkrytu, odhodlán bránit ženu vlastním tělem, tak jako ona bránila už po týdny je. Skřet Froda jedním mávnutím ruky odhodil na protější zeď, ale ztratil tím kontrolu nad Victorireou, která se mezitím postavila na nohy a popadla svůj meč. Využila chvíle nepozornosti a když se skřet obrátil zpět k ní, vysoce vyskočila a jedním přesně taženým úderem usekla skřetovu hlavu.

Pak se rychle otočila k Frodovi, nad kterým se už skláněli hobiti a Gandalf. Okamžitě k němu doběhla a sesunula se na kolena vedle jeho bezvládného tělíčka. Opatrně vzala jeho hlavu do dlaní a s vytřeštěnýma očima plnýma strachu se podívala na Gandalfa, který jen neurčitě pokrčil pomalu rameny, jakoby sám nechtěl myslet na nejhorší. Victorirea už chtěla začít s první pomocí, i když věděla, že taková rána by i dospělého muže rozervala vejpůl a Frodovi šance byli takřka minimální, když v tu síla bubnů zesílila. Skřeti jakoby se vypařili. Jakoby je něco vyděsilo a Victorirea si byla jisté, že to nebylo Gimliho pokřikování výhružek. Vyměnila si pár pohledů s Gandalfem a věděla, co musí udělat. S Gandalfem se znali už dlouho a většina komunikace tak nevyžadovala slova.

Žena uklidila svůj meč a vyhoupla si, i přes trochu námahy, Frodovo tělo do náruče. Kývla hlavou na zbytek družiny a vydala se k východnímu východu. V tu chvíli si nepřipouštěla Frodovu smrt. Ani si nepřipustila ten hlodavý pocit viny, který byl jistě ospravedlní hodný. Ale jediné na co myslela byl východ. Musí se dostat ven. Poté bude dost času na výčitky a slzy.

,,Já ho ponesu," nabídl se Legolas těsně před tím, než se celé Společenstvo rychle přemístilo k východní bráně. Victorirea nejistě přelétla pohledem z Frodovi bledé tváře na Legolase, ale nakonec uznala, že to bude moudřejší. Legolas vzal Froda a Victorirea se jako poslední spolu s Gandalfem prosmýkla dveřmi do útlé chodby která ústila strmým tmavým schodištěm dolů.

Nervózně se ohlédla na Gandalfa, který za nimi zavíral dveře a připravoval se na zamykací zaklínadla, které by zadržely případné skřety, kteří by je chtěli pronásledovat.

Nechtěla tam Gandalfa nechat, ale on jí nedal na výběr. Hlasitě na ně zvolal ,,Běžte!" a tak zatnula zuby, otočila se a utíkala za Společenstvem. O chvíli později se stal malý zázrak,  když malý hobit vykřikl, že je živý a že může chodit, a tak ho elf položil opatrně na zem a Victoriree ze srdce spadl jeden velký kámen. Vyrazily dolů po schodišti. Museli sejít aspoň čtyři patra, aby se dostali do úrovně východní brány a mohli projít ven.

Obklopovala je tma a dunivé rány bubnu.  Victorirea byla však pořád rozrušená, několikrát zakopla a málem skončila v některé z nekončících propastí, nebýt Legolase, který byl za ní a vždy jí od pádu zachránil, ale běžela dál. Popoháněla hobity, kteří běželi před ní a jejich malé nožičky klopýtaly za Aragornem a Gimlim. Krev se jí lepila na obličej a páchla hnilobou o to svíravější byl její pocit smrti za zády, který jakoby ironicky sílil, čím dál byly od bojiště.

Ozvala se dunivá rána a zvuky bubnu utichly. Společenstvo se zarazilo ve vchodu do nejvýchodnější a nejstarší části Morie, už jen kousek od východu. Nic neviděli, světlo zůstalo spolu s Gandalfem u dveří do sálu. Teď všichni netrpělivě čekali a rozhodně je překvapilo, když se k jejich nohám skutálel udýchaný Gandalf. Victorirea v jeho očích zahlédla něco, co vypadalo jako strach. To jí znervóznilo ještě víc, ale nedala na sobě nic znát. Jako první rozrazila dveře do posledního úseku, který jim zbýval k překonání.

Nejistě zavrávorala když se před ní rozprostřela široká bezedná propast, díra v zemi pod kterou pulzovalo rudé světlo, a přes kterou vedl jeden úzký kamenný most. Starý obranný systém trpaslíků.

,,Musíme rychle, ale po jednom," otočila se na ostatní, kteří stejně nejistě zírali na poslední úsek cesty Morií. Rychle a radikálně se rozhodlo pořadí po kterém postupně přejdou most, protože rány bubnu se opět pomalinku z velké dálky začaly ozývat blíž a blíž.

Netrvalo to dlouho, ale vzalo to spoustu potu, rychlého bušení srdcí a pár sprostých slov ve všech jazycích, než se celé Společenstvo bezpečně octlo na druhé straně propasti. Východ byl doslova na dosah ruky. Naneštěstí skřeti vyrazili také a tak nebylo času nazbyt a muselo se jednat rychle. Jejich šípy sice nedostřelily až ke Společenstvu, ale že by chtěli pokoušet skřetí síly, už podruhé toho dne, to se říct nedalo.

,,Přísahám, Gandalfe, že po tomhle mi dlužíš pivo. Pro Valara, projít Morií a živí," otočila se Victorirea na Gandalfa a na tváři jí hrál široký úsměv, jak si představovala louky a stromy, které jsou od ní prakticky pár stop.

Jak se ale otočila, za zády Gandalfa, který jí chtěl opáčit, spatřila něco, co ještě nikdy před tím na vlastní oči neviděla a znala to jen z Glorfindelových vyprávění.

,,Barlog," zašeptala s očima upřenýma na Durinovu zhoubu.

-

,,Jen hvězdy svítí s večeremtmou v Zrcadlovém jezeře;v hlubině koruna se skví,než se zas Durin probudí."