Victory [Pán Prstenů]

-Na prahu Roklinky-

Společnice tiskla Frodovi povzbudivě ruku. Postupovali pomalu se spoustou zastávek a často museli Froda pro jeho bolesti nést v náručí. Byli schopni poskytnout mu první pomoc, ale ani znalosti obou hraničářů a zahradníka nebyly v tak improvizovaných podmínkách dostačující k Frodovu uzdravení.

Aragorn i Victorirea si byli vědomi, že pokud do sedmi dnů nedorazí do Roklinky, bude pro Froda cesta ukončena. Zásah mečem Prstenových přízraků si sebou nesl spoustu bolesti, křečí, neklidného spánku, horeček a zimnicí, které byly předzvěstí smrti a podlehnutí zemi stínů.

I Žena Gondorská to pociťovala a to měla jen dvě malá škrábnutí. Tedy, ona to za škrábnutí považovala, podle Sama to byly nehezké hluboké rány a podle Aragorna zbytečná zranění způsobená ženskou nešikovností a zbrklostí. Společnici však jejich názor nezajímal.

Odmítala cokoli jíst a pít, svoje příděly dávala umírajícímu Frodovi, případně vyhladovělým hobitům, kteří během cesty pěkně pohubli. Léčivé bylinkové vývary do ní musel Sam s Aragornem lít násilím a ke spánku ji nepřinutili, ani za pomoci vyhrožování.

Victorireu nezajímalo nic jiného než dostat hobity bezpečně do Roklinky. Byla schopná se pro ně roztrhat, což některým členům výpravy přišlo zvláštní. Ještě při opouštění Kraje by ji jejich ztráta nijak výrazně nezasáhla. Až po přímém kontaktu s Devítkou jezdců si žena uvědomila, jaké břemeno nese ona a jaké situaci jsou hobiti vystaveni. I přes to si snažila držet profesionální odstup. Emoce byly při její práci nežádoucí a zapovězeny.

Brala svou povinnost tak vážně, že svoje tělo vystavovala podmínkám, které by obyčejný smrtelník neměl přežít. Byla natolik odevzdaná svým povinnostem až to působilo arogantně a nesnesitelně. Nechtěla od nikoho pomoc či poradit. Sam a Pipin se o Společnici strachovali, zatímco Aragorna a Smíška její arogantní chování a pohrdání jakoukoli nabídkou pomoci nehorázně vytáčelo.

Frodo nebyl schopen racionálního uvažování a když už se mu chvílemi udělalo lépe, využil to pro chvíli dobrého spánku, snězení kusu chleba, opakování starostlivému Samovi, že bude v pořádku nebo přidání do kroku a zrychlení tempa. Neměl čas zaobírat se mezilidskými vztahy, zatímco jeho organismus bojoval proti jedu meče.

Ten den se schylovalo k večeru, Frodo omdlíval bolestmi, čelo se mu potilo a rameno ho mrazilo. Aragorn ho musel nést v náruči, neboť ani Victoriree nebylo ten den nejlépe. Bylo to už skoro pět dní od jejich boje a od způsobení zranění.

,,Už se blížíme," uklidňovala Victorirea hobity, ale slova jí šla těžce přes vyschlá ústa bolavá od rány na obličeji.  Motala se jí hlava a nebyla schopná přílišné komunikace. Hraničář si uvědomoval, že do Roklinky se ranění pěšky nedostanou nikdy včas, aby jim byla poskytnuta pomoc. Síly celé družiny ubývaly a Aragorn už pár dní nutil všechny k dlouhým výpravám bez zastávek, které nezvládal Frodo ani Victorirea. Během posledních tří dnů se stav obou velmi zhoršil.

Frodo nemohl stát ani chodit a stále se z jeho úst draly steny a bolestivé vzdychy. Jeho rameno vypadalo jako neprokrvená a odumřelá část těla, kterou cítil jako zátěž, kterou prostupoval chlad. Ztěžka se mu dýchalo a zároveň se potýkal s horečkami.

Victorireina oteklá rána na obličeji začala ošklivě hnisat a místa kolem ní se začaly barvit do modrých a černých odstínů, nikdo to však kvůli kápi, kterou měla přes hlavu, neviděl. Každou chvílí jí do obličejových svalů vystřelila křeč a ona nebyla schopna ani otevřít ústa. Měla je vyprahlé a suché, ale zvedal se jí žaludek při pomyšlení na vodu a jídlo. Její ruka však stále svírala rukojeť meče a Společnice se uklidňovala tím, že dokud jsou její ruce ještě natolik silné, aby uzvedli meč, je v pořádku.