Victory [Pán Prstenů]

-Souboj či výcvik-

Druhého dne se děva probudila v Roklince v pohodlné loži se svěže voňavým prostěradlem. V hrudi ji hezky hřálo a jediné, co jí připomínalo nedávné zranění byla lehká necitlivost v obličeji a jizvy. V duši měla klid a byla ráda, že konečně dorazila do cíle.

Pootočila hlavu a do očí jí zasvítilo polední slunce, které do pokoje prosvítalo přes tenké závěsy. Nedaleko od lůžka bylo vyřezávané křeslo a na něm bylo připraveno její vyprané a vyčištěné šatstvo.

Pomalu se zvedla z měkkého lože a s protáhnutím, které doprovázelo i křupání kloubů vstala. Nadechla se čistého vzduchu elfí země a ihned ucítila energii nedalekého lesa.

Vklouzla do připravených šatů. Kožené kalhoty, pásek s mečem a bílá bavlněná košile, kterou si zakasala do kalhot. A samozřejmě nesměl chybět ani hnědý plášť s kápí. Nahlédla z malého okna své komůrky a spatřila známý výhled. Vydala se najít Gandalfa, Elronda nebo kohokoliv, kdo by jí byl schopen vyložit, co se stalo po jejím kolabsu.

Boty si neobtěžovala nazouvat. Ráda chodila bosa a potřebovala svým bolavým nohám ulevit od dlouhých poutí, které za poslední měsíce absolvovala.
————
Objevila se na nádvoří. Písek a hlína se jí zarývaly mezi prsty a kamínky masírovaly její chodidla. Nedaleko u stájí spatřila na kamené lavičce Chodce, který se skláněl nad svým mečem. Vydala se k němu.

,,Už jsi vzhůru?" optal se Aragorn, ale bylo to spíše konstatování.

,,Jak vidíš, tak ano. Co se stalo s Frodem? Je v pořádku?" naléhala Victorirea a shlížela na sedícího Aragorna.

,,Je v pořádku. Elfové se o něj postarali. Teď spí, Sam je s ním. Gandalf s Elrondem projednávají další výpravu Prstenu a Pipin se Smíškem se tady někde kochají a užívají druhé snídaně," objasnil lehce.

Victorirea chvíli mlčela. Lehce se bříšky prstů dotkla své líce, kde byla jizva způsobena mečem prstenového přízraku.

,,Jak se cítíš? Gandalf říkal, že ti šlo o život...Jsi strašně tvrdohlavá," podotkl, zvedl ostří meče a proti slunci se podíval na rovnost čepele.

,,Kdybych nebyla, nikdy bych se sem nedostala, ale cítím se dobře. Tak dobře, že bych tě vyzvala k souboji, kdyby to nebylo nezdvořilé," prohodila Victorirea směrem k Chodci, který si opět ustavičně brousil svůj meč.

Ona sama milovala cvičné souboje a tušila, že Aragorn bude skvělý protivník, ale nebylo společensky přijatelné, aby žena zvala muže na souboj. I přes to, Victorirea činila spousty společensky nepřijatelných věcí.

Aragorn zvedl svůj pohled a pořádně si prohlédl tu dívku, která si s ním chtěla zabojovat. Její meč měl skoro tlustčí čepel než byla její stehna a výška meče jí dosahovala až po prsa, přičemž člověk pochyboval o jejích schopnostech meč vůbec uzvednout. Jak už ale byl Chodec přesvědčen, ona dokázala vždycky překvapit.

,,Proč ne? A pokud ti to připadá jako nezdvořilost, vyzívám tě tedy já," řekl a postavil se. Dívka vzhlédla, neboť byl oproti její maličkosti opravdu vysoký, ale i přes to se sebevědomě usmála a přikývla na náznak přijmutí výzvy.

Aragorn se musel ušklíbnout nad jejím sebevědomím a bojovným duchem a společně se vydali hledat přijatelný prostor k souboji.

Nakonec se zastavili u řeky nedaleko krásných zelených zahrad, kde byl dostatečný kruhový písčitý plac na břehu. Victorirea vytasila meč a Aragorn ji napodobil.

,,Připravena?" nadhodil Chodec vyzívavě.

,,Od narození," odvětila žena Gondorská a záhy učinila první výpad proti svému protivníkovi.

Možná byl Aragorn nucen nevyužít všechny své dovednosti a také měl patřičnou úctu k ženám, a nebo byla Victorirea opravdu jedna z nejlepších bojovnic, kterou kdy potkal.

Během několika minut urputného a vytrvalého šermování, kdy se o sebe ostří jejich mečů neustále otíraly a se skřípavými zvuky železa se o sebe smýkaly, se špice dívčiné čepele meče octla těsně před Aragornovým hrudníkem, který chránila jen pouhá lněná košile.

,,Jsi dobrý," podotkla děva a pohlédla svému protivníkovi do očí.

,,Díky," odsekl trochu překvapen dívčinou zdatností a šikovností, avšak než se Victorirea stihla nadát už opět vykrývala jeho výpady. Potěšeně se usmála. Neměla ráda, když souboje končily předčasně.

Síly byly vyrovnané a ani jeden nehtěl prohrát. Možná za to mohla ona královská krev, která jim oboum kolovala v žilách nebo jen pouhá chuť dokázat, že on je ten lepší, či radost do boje, každopádně potom, co se oba zastavili v pohybu v těsné blízkosti toho druhého a s úmyslem na brzké vítězství, rozhodně bylo jasné, že schopnosti dívky a síly muže jsou vyrovnané.

Oba zrychleně dýchali a dívali si vzájemně hluboce do očí, zatímco každý tiskl hranu čepele meče ke krku toho druhého. Zatímco Victorirea musela hlavu zaklonit, Aragorn na ni shlížel z výše s vítězným úsměvem.

Dívka si, ale nechtěla připustit prohru, i když jejich síly byly zcela vyrovnané, ona byla o něco vychytralejší a podlejší, dupla proto patou vší silou na nárt svého společníka a donutila ho tak ustoupit.
Následovalo bolestivé zaskučení a sklonění mečů.

,,Vyhrála jsem," podotkla nadšeně Victorirea a podala si se svým soupeřem ruku.

,,Jsi dobrá, ale nehraješ podle pravidel," řekl Aragorn s trochu belstivým výrazem ve tváři a zasunul svůj meč do zdobené pochvy u opasku.

,,Někdy to zopakujeme," opáčila Victorirea, ignorujíc jeho poslední poznámku, a odhrnula si černé vlasy z obličeje. Kápě jí v zápalu souboje spadla z hlavy a Aragorn tak měl nečekanou možnost prohlédnout si rysy jejího sličného obličeje.

Těžko říct, jak dlouho stáli společně na kraji břehu řeky a hleděli si do očí, zatímco sváděli každý svůj vnitřní boj, ale vyrušila je z té chvilky příchozí dívka, jejíž kroky byly neslyšné, ale rozrušený pohled vytrhl oba z přemítání.

Victorirea automaticky ustoupila o pár kroků od Aragorna a pokývala hlavou na pozdrav krásné elfí ženě, v jejíž blankytně modrých očích se objevilo zklamání. Elfka se podívala po Aragornovi, a pak svůj pohled přemístila na ženu. Rozhořčeně se otočila a rázným krokem opustila bojiště. Victorirea nechápavě pohlédla na svého společníka ten jí však nedaroval jediný pohled a okamžitě se vydal za Arwen.

Dívka tedy zůstala sama. Zastrčila svůj meč do kožené pochvy u opasku a s výdechem se zabořila chodidly více do písku a zhluboka vdechla čistý vzduch. Rozhlédla se po opuštěném place na břehu řeky a nechala vítr, aby ovíval její tvář. Její zelené oči se střetly s přátelskou stařeckou tváří.

Nedaleko od ní stál Bilbo Pytlík s dýmkou v ústech ze které vypouštěl malé obláčky dýmu.

Chvilku se navzájem pozorovali, když se Bilbo s šedými kudrnatými vlasy vydal k dívce a pozorně si ji prohlédl od hlavy až k patě.

,,Krásná slečno," řekl hobit, ,,když se oháníte mečem, vypadáte jako bohyně války, avšak Váš pohled v ostatních vzbudí pocit klidu a míru. Zeptám se Vás tedy, nebude-li to neomalené, kdo jste?"

Dívka se sklonila, zlehka se usmála a svým líbezným a jasným hlasem řekla:

,,Já jsem Victorirea, dcera Anetéziina, žena Gondorská."

V hobitově tvářičce se objevilo nadšení, ale dokázal ho zakrýt poklidným zabafáním z dýmky.

,,Tak Gondorská," pronesl zadumaně a vyfoukl prstýnkovitý obláček dýmu.

,,Myslím, že Vám daruji jednu kapitolu ve své knize."
————

,,Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až zkují ostří polámané,
nekorunovaný zase bude králem."