Závod mého života

1. seznámení

Každý začíná svou knihu ránem, nebo probuzením. Můj příběh začal už dávno, a konečně jsem dostala odvahu se o něm začít dělit. Ne vždy to bylo jednoduchý, a když se ohlídnu musím se poklepat po rameni. I když některý chvíle byly velice smutný, drsný a deprimující, nic bych neměnila. Díky tomu všemu jsem teď silnější a vím co všechno zvládnu, překvapila jsem i sama sebe.

Mé celé jméno je Emílie Kiera Reif Sedláčková, používám většinou jen Emily, ale vždy se najdou lidé kteří vám říkají i dalšími jmény. Je mi sedmnáct, za chvíli budu dospělá, ale dospět ani nechci, vše bude jen komplikovanější. Jsem v druháku, na rok jsem totiž měla přerušený studium, když umřeli rodiče. Teď bydlím u adoptivních rodičích, jsou dost zazobaní a narovinu  se zeptám, kdo by toho nevyužil? Většinu dne jsou v práci, doma bývám sama, aspoň si teda myslí že jsem většinu dne doma. Jediný o co mají zájem jsou mé známky, dokud jsem mezi nejlepšíma, tak u nás funguje takové nepsané pravidlo. Dobré známky - dobré kapesné a svoboda. Učení mi jde a tak nemám problém. 

Můj vzhled není tak obyčejný jako u ostatních, ne že bych byla nějak extra hezká to si nemyslím, ale mým snem vždy bylo si jednou obarvit vlasy na zářivě modrou. Svůj sen jsem zrealizovala a teď si vlasy nechávám stále modrý. Krásný zdravý vlasy jsou pro mě základ, dlouho jsem na nich pracovala a teď mi konečně zakrývají celá záda, končí mi kousek nad zadkem. Na vlasech čistě a jednoduše lpím, s ostatním jsem smířená. Oči mám jako většina lidí hnědý, jen na krajích jsou trochu do šeda. Celkově jsem menší postavy, a řekla bych že jsem docela i hubená. Vždy je co zlepšovat, jenže já si chci užívat života. 

Jak jsem zmínila bydlím s adoptovanými rodiči, ale neříkám jim mami a tati, nýbrž Helen a Davide. Bydlíme v napohled luxusním domku a vevnitř je to ještě luxusnější.  Měla jsem štěstí že zrovna adoptovali mě, v děcáku jsem strávila asi půl roku. Pokoj mám docela veliký, vejde se do něj manželská postel, velká knihovna, stůl, skříň a přesto tu mám ještě dost místa. Nejčastěji sedím na pohovce, která je přesně dělaná do výklenku u okna, z kterého je pěkný výhled, protože jsem ve druhém patře. Zdi pokoje mám dvě světle modré, dvě bílé a nábytek mám sladěný do bíla. Nad postelí mám nástěnku s pár fotkama rodičů a starých přátel. Pak mám ještě jenu nástěnku nad stolem a ta je plná nákresů a návrhů jak aut tak ale hlavně motorek. 

Na nové škole jsem rok a půl, moc se tu s nikým nebavím, jen občas sem tam s pár kluky. S holkama si moc nesedím, nemáme moc stejných koníčku. Dřív jsem se tu bavila s Roxy, jen že se přestěhovali a tak i přestoupila, hodně jsme se bavili o knížkách, chodili občas ven atd. Když odjela tak jsem si uvědomila že se vlastně s nikým jiným moc nebavím. Ne že bych byla introvert, ale nenajdu téma o kterým bych s nimi mluvila. 

Myslím že potřebný věci už byli řečeny a já se můžu posunout dál od těch nudných seznamovacích řečí k mému životnímu příběhu.