Emily do života přišlo už mnoho překážek, ale stále si jde za svým, i když to tak nevypadá. Z děcáku se dostane do luxusní vily a pokračuje ve své misi, dokončit cestu rodičů.
Oni to nezvládli, ale ona si věří a doufá že to přežije, narozdíl od nic...
Ředitelka se mě zeptala na pár otázek a pak vyplňovali s Helen a Davidem papíry. Jejich jména jsem zjistila při vyplňování. Dohodli jsme se že si mě odvezou až za dva dny. Chvíli namítali, že by mě chtěli doma hned, ale já se vymluvila že se chci ještě rozloučit s přáteli.
Popravdě mi šlo hlavně o tu dnešní zkoušku, jinak bych jela z fleku. Drželi mě tu jen Skoč s Benem. Řekněme si to na rovinu. Budou mi chybět oba dva i přes to že Bena jsem viděla jen dvakrát.
Ředitelka se ještě ptala jestli máme nějaké otázka, já toho hned využila, protože mě ještě jedna napadla. „Kde bydlíte... teda odkud jste." Bože, už dlouho jsem nebyla tak nervózní, a bych takhle komolila otázky a přeříkávala se. Jestli jsem nervózní teď co budu dělat večer.
„Jen na druhé straně města, v části s vilami." Řekl David a usmál se na mě. Uff... spadli mi kámen ze srdce, přece jen se ještě uvidím s těma dvouma puberťákama. Po téhle otázce už jsme naši "schůzi" rozpustili. Už bylo kolem pátý a tak jsem se rovnou vydala na večeři.
Musím se pořádně najíst, nevím jak bude zkouška vypadat. Jen vím pár informací z jednoho z mnoha papírků. Radši jsem ho znovu vyndala z kapsy a přečetla si ho už asi po sté.
V sedm u nákupáku. Vezmi si něco pohodlného a teplého. Pojedeme kus na motorce.
- S
To se mu řekne, asi neviděl můj skromný šatník. No... vlastně neviděl, ale to je teď jedno musím se najíst a pak připravit. Spíš jsem přemýšlela o účesu. Mamka si vždy na závody dělala dva krokodýli. Sice nebudu závodit, ale udělám si je, budu pak mít pocit že tam je semnou.
Setřela jsem jednu neposlušnou slzu, která se mi pomalu kutálela z oka po tváři a smutně se usmála při vzpomínce na rodiče. Nechtěla jsem se rozbrečet na plno a tak jsem se vrátila myšlenkami k šatníku.
Nakonec jsem se rozhodla pro volnou šedou mikinu, která je s kapucí. Dlouho jsem přemýšlela co k tomu, ale nakonec jsem vybrala takovou tu klasiku a vzala si černý roztrhaný džíny, který jsem si jen tak mimochodem "vypůjčila" u spolubydlící. Dost si hamižní oblečení dokonce i to, který ji je o dost velký. Normálně bych si vzala svoje džíny, jenže ty se ještě nevrátily z prádelny. Boty mám jen dvoje a to jsou černý baleríny a bílí kecky, moje volba byla jasná.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
* * *
Mířím k nákupáku, už mi chybí jen pár bloků a budu tam. Jsem dost nervózní. Nevím co mě čeká. Ale mám takový pocit že to nebude úplně legální. Jsem natěšená a zděšená zároveň. Úplně cítím jak mi adrenalin proudí žilami a já se tím nechám unášet.
Užívám si to, tolik pocitu jsem už dlouho necítila, po tom co jsem se ddostal do děcáku jsem byla jak tělo bez duše. Dělala jsem stejný, nudný a monotóní věci pořád dokola. Už jsem nebyla člověk plný radosti, ale jen prázdná schránka, od který nemá nikdo klíč.
Až teď se ten klíč objevil a jeho nálezcem byl právě Skoč, kterého vidím se opírat o motorku. Ať ji zkoumám jak chci a sebevíc se ji snažím identifikovat, stále se mi to nedaří. Jako by byla ze tří motorek zároveň, což je...vlastně i možný.
Pokud se jedná o co si myslím a všechny nápovědy vypadají že ano. Tak se tomu ani nedivím. Moje myšlenky se začali upírat k pouličním závodům na který mě rodiče občas brali, ale jen na některý. Většinou jen na ty, který sami organizovali.
„ Hálo? Em!" Trhla jsem hlavou ke Skočovi, který mě pravděpodobně už nějakou dobu volá a tak jsem se na něj nechápavě podívala. „Konečně, už jsem přemýšlel že tě buď něčím praštím a nebo poleju, aby si začala vnímat." Fajn, tahle otázka mě tíží už déle a risk je zisk, pokud se to vyvede.
„Skoči...já...adoptovali mě a budu se stěhovat." Zbytek věty jsem rychle ze sebe vychrlila a zadívala se na moje špičky bot. Nastalo ticho, nebylo to to trapné ticho, ale spíš ticho před bouří. Nejistě jsem zvedla hlavu a podívala jsem se mu do očí, vyčetla jsem tam zklamání, smutek a možná i naštvání. Ale v jeho očích přes to vše dominovalo zklamání.
„Skoči, kde vlastně bydlíš? V jaké části města?" Skoč si povzdychl a tak též se mi zadíval do očí. Chvíli by ještě ticho, jako by mě snad naschvál napínal. V jeho očích se něco mihlo, tak počkat on mě fakt naschvál napíná. „Tak to vyklop dělej!" Koutky jeho úst zacukali a pak se pomalu, ale nejistě a ostražitě usmál.
Byl jak kniha, bylo v něm jednoduše čitelno, ale když chtěl dokázal také poker face jako Ben. Pro mé štěstí se v mé přítomnosti tolik nehlídal. „Rodiče jsou dost zazobaný a tak...vili a tak." Říkal to jako by se bál že ho odsoudím, ale já byla naopak ráda. „Skoči, já tam taky budu bydlet." Řekla jsem dost natěšeně a skočila mu okolo krku. Nečekal to a tak jsme se svalili na zem vedle jeho motorky. Přes to v jak divné pozice jsme leželi a já vlastně ležela napůl na něm jsem ho nechtěla jen tak pustit.
Mé objetí mi chvíli opětoval a pak se odtáhnul a já byla donucena se zvednout. „Je pěkný že bude...řekněme sousedi, ale to neznamená že prošvihneme tvou zkoušku. Ne že by se mi nelíbilo tu zůstat, ale Ben by mě nejspíš za další pozdní příchod zabil" Mezi tím co to říkal jsme se oba zvedli a já se oprášila a pak následně pomohla Skočovi oprášit záda. „Tak jedeme, pořádně se chyť."
Sedla jsem si za ním na tu krásnou a vytuněnou mašinu. Podal mi helmu a pak se připravil k odjezdu. Po nasazení helmy jsem se k němu přitiskla a obmotala ruce okolo jeho břicha. Ještě že mi teď neviděl do obličeje, byla jsem rudá jak rajče.
Když jsme se rozjeli na skoro volné silnici, přestala jsem se zabývat mími rozpaky a začala si pořádně vychutnávat jízdu. Jestli mi předtím proudil adrenalin žilami, nevím co dělal teď, že by horská dráha?
Osmělila jsem se na motorce tolik že jsem se na chvíli jednou rukou pustila a dala ji do vzduchu. Jenže Skoč naschvál ještě více zrychlil a tak jsem svou ruku zase honem vrátila na předešlé místo.
Přes to že byl můj dnešek dost hektický jsem si našla čas napsat další kapitolu, ale teď se pravděpodobně nějakou tu dobu neozvu. Ze školy mám spoustu zadaných prací. Tak snad do konce týdne něco vyjde. Vaše Em - 19.4.2021
